Všechno začalo před pěti lety na Turzovce, na místě, které je tak krásné a pokojné, kde je cítit velkou přítomnost milostivého Boha a nebeské Matky, a kterému se přesto věnuje tak málo pozornosti. Bylo to v květnu 2010, kdy jsem ještě pár dnů předtím ve svém srdci a ve své duši slyšela hlas Matky Boží. Velké volání Panny Marie Turzovské, kterou milovala i moje babička, a pokud žila, stále mi říkala, abych toto požehnané místo alespoň jednou navštívila. Volání bylo tak silné, že jsem řekla svému manželovi Valentínovi, že tam musíme jet, protože sotva na to přestanu myslet, znovu slyším volání srdce. A tak jsme se na tuto nezapomenutelnou pouť vydali i s dcerou, která byla neplodná. Protože jsme tam ještě nikdy nebyli, nevěděli jsme, že se tam dá vyjet i přes Korňu. Zastavili jsmes autem přímo na Turzovce a vydali se pěšky přes les Lašutovou cestou. Byla dlouhá a těžká a už z dálky jsme slyšeli, že mše svatá již začala a že ji určitě nestihneme, jak se patří. Byli jsme z toho velmi smutní, ale cestou jsme se zapojovali do jejího průběhu a ani jsme si neuvědomili, že jsme vlastně přítomni na slavení Eucharistie. Když jsme došli na místo, kde stojí kaplička, postavili jsme se k ní z boku, abychom nerušili. Najednou mi dcera řekla: „Mami, socha Panny Marie se na nás dívá živýma očima.“ Podívala jsem se a bylo to skutečně tak. Velmi jsme se zaradovali, že se na nás Matka Boží kvůli zpoždění nehněvá, ale že nám dokonce dala milost vidět její krásné oči. Najednou jsme si všimli, že Panna Maria se na nás usmívá a že je vlastně živá. Vztahovala k nám ruce a my jsme od štěstí nevěděli co dělat. Jenom manžel ji neviděl a byl z toho smutný. Potěšila jsem ho, že Matka Boží pro to určitě měla důvod a že se usmívá i na něho.
Plni dojmů jsme se vrátili domů, kde nás čekalo další překvapení. V zahradě na uhynulé růži, která roky nekvetla, bylo plno květů. Když jsme je i s poupaty spočítali, bylo jich přesně 150. Byly velmi zvláštní, protože měly různé barvy. Pochopili jsme to tak, že Panna Maria chce, abychom se modlili růženec. Také jsme to hned začali dělat. Od této události se náš život úplně změnil. Najednou jsme začali vidět všechno jinak. Obrátili jsme se a netoužili už po ničem jiném než po Bohu a po tom, hodně se modlit. Promítl se nám celý náš dosavadní hříšný život. Několikrát jsme absolvovali generální zpověď, protože jsme se pokaždé z něčeho zapomněli vyzpovídat. Najednou jsme pocítili obrovskou lásku k Ježíši v Eucharistii. Nakoupili jsme si knihy, životopisy různých svatých a začali jsme vždy na konci mše svaté navštěvovat Ježíše ve svatostánku nebo před vystavenou Svátostí oltářní. Uvědomili jsme si, jak velmi milujeme Pána Ježíše a Pannu Marii, jak jsme šťastní.
Už jsme nedokázali toužit po ničem jiném než po setkání s nimi. Ale uvědomili jsme si i to, že před svatostánkem jsme sami, že jen málokdo přijde Ježíše navštívit. Každý utíká po mši svaté domů nebo se lidé přímo v kostele baví o všem možném, jenom ne o Bohu. A tak jsme si s manželem řekli, že my budeme Ježíše navštěvovat stále, abychom ho alespoň trochu potěšili. Čas ubíhal a nic mimořádného se nedělo. Až jsem zase jednou uslyšela volání Panny Marie Turzovské: „Musíte přijít v neděli na Turzovku.“ Řekla jsem to manželovi, ale on to vůbec nemohl pochopit, protože předpovídali špatné počasí a velké záplavy. Nebylo tedy divu, že měl obavy. Panna Maria nás však stále volala a v srdci mi říkala: „Pověz manželovi, ať se nebojí. Já budu s vámi. Ochráním vás. Dokážete to.“ A tak jsme se i s dcerou opět vypravili na to krásné místo plné nádherných vzpomínek a věřili, že to skutečně dokážeme. Pro mého manžela byla cesta velice namáhavá, protože jsme přecházeli z jedné průtrže mračen do druhé a liják byl tak silný, že stěrače na autě nestíhaly stírat sklo. Ale díky naší nebeské Mamince jsme to zvládli. Celou cestu jsme se s dcerou modlili, a volali Pannu Marii, aby nám přišla na pomoc. Přivedla nás až do Korně, odkud jsme se dostali na prostranné parkoviště pod lesem a pak pěšky ke kapličce. Když jsme přišli na místo, bylo tam jen velmi málo lidí, a tak jsme celou dobu nechápali, proč nás Panna Maria volala. Najednou jsme se z rozhovoru mezi lidmi dozvěděli, že bude pohřeb Matúše Lašuta. Tehdy jsme pochopili, že Matka Boží nás chtěla mít u rozloučení s tímto vizionářem. Naše radost byla převeliká. Dokonce začalo svítit sluníčko, a tak jsme znovu děkovali Bohu a Panně Marii, že jsme dostali tak velkou milost a mohli být přítomni této velké události. Bylo to 15. srpna 2010 na svátek Nanebevzetí Panny Marie. V září mi naše dcera Majka řekla: „Mami, stalo se mi něco zvláštního. Jak jsem tak stála, slyšela jsem za sebou hlas Panny Marie. Řekla mi: „Majko, přijď na Turzovku a umyj si břicho mou vodou, budeš mít dítě.“ A tak jsme to také udělali. Koncem dubna 2012, když se manžel večer modlil svatý růženec za požehnání pro naši dceru, najednou se před ním zjevila Panna Maria s dítětem v náručí. Byla celá v bílém. Usmála se na Valentína, vztáhla ruce a vzduchem mu dítě poslala. Celé to trvalo jenom okamžik. Vzbudil mě a řekl mi: „Majka bude mít dítě. Byla tady u mě Panna Maria a donesla mi ho.“ Dostal také vnuknutí, že dítě se narodí na jeho narozeniny. Že to bude pro něho dárek. A tak se i stalo. 6. února 2013 se naší neplodné dceři po téměř 9 letech manželství narodila Viktorie Marie.
