Generální zpověď – Ia

JAK VYPADAJÍ MOJE MODLITBY?

Bez modlitby není možné dojít ke spáse. I kdybychom vykonali množství dobrých skutků, ale nemodlili se často a dobře, nedosáhneme spásy. Modlitba otvírá oči duše, připomíná její vlastní ubohost a upevňuje nedůvěru vůči sobě a velí utíkat se k Bohu. Zbožný křesťan vkládá všechnu naději v Boha. Na sebe samého zbytečně nespoléhá. 

Bůh nehledí na to, zda jsou modlitby dlouhé a pěkné, ale chce, aby vyvěraly z hloubky srdce, abychom se modlili s úctou a touhou podobat se mu – tedy i obyčejný, nevzdělaný člověk se může dobře modlit. Bůh odpouští i největším hříšníkům, pokud ho upřímně prosí, proto zlý duch využívá všechny způsoby, abychom modlitbu zanedbávali. Pokud při modlitbě zakouším těžkosti a znechucení, ale přesto se od modlitby neodvracím, je tato moje modlitba ještě více záslužná v očích Pána Boha. Modli se za všechny i za nepřátele.

Aby byla modlitba Bohu milá a pro duši užitečná, musíme být ve stavu milosti, mít touhu po obrácení a mít odpor k hříchu. Hříšník, který se nechce napravit, je urážkou Pána Boha. Marné jsou vaše modlitby a oběti, pokud zůstáváte v hříchu!

Není fyzického uzdravení bez odpuštění a duchovního uzdravení. Bůh může vyslechnout naši modlitbu jen tehdy, pokud odstraníme všechny překážky. Proto se musíme zříci každého hříchu a všem všechno odpustit.

Hříšníci nedosáhnou obrácení bez modlitby. Zatracení lidé šli do zatracení proto, že se nemodlili nebo se modlili špatně.

• Nemodlím se, modlím se málo – pro jistotu, abych to měl co nejdříve za sebou. Spoléhám se, že se za mě jiní pomodlí. Roztržité a nedokončené modlitby – usínám při nich?
• Vynechávám ranní a večerní modlitbu?
• Nekonám žádné pobožnosti, křížovou cestu, nemodlím se novény. Jsem dospělý, ale modlím se jen základní modlitby jako dítě. Nemodlím se za druhé, nemodlím se za duše v očistci?
• Modlím se s odporem?
• Modlím se víc, jen když mám potíže, v modlitbě málo děkuji Bohu – za to vždy něco žádám?
• Zesměšňuji modlitby a také ty, kteří se modlí? Zpochybňuji pobožnosti, překrucuji slova?
• Rodič – neučím dítě modlit se – omlouvám to tím, že je ještě malé, nejdu mu příkladem? Když je dítě maličké – mám se modlit s ním jeho jménem, dohlížet na to, aby se pomodlilo svoje modlitby – pomodlit se společně, učit dítě modlitby přiměřené věku a nespokojit se s tím, že dítě ovládá dětské modlitbičky. Moje dospělé dítě neovládá křesťanské modlitby (růženec, korunka k Božímu milosrdenství) – protože jsem ho to nenaučil z lhostejnosti, nezájmu?

JAK PROŽÍVÁM  MŠI SVATOU?

• Jen si ji formálně poslechnu?
• Jsem roztržitý, vyrušuji, nudím se, spím, mluvím, komentuji kněze, věřící, výzdobu v chrámě, kázání, zlobím se, že mše svatá trvá příliš dlouho, nezapojuji se aktivně do průběhu mše svaté (nemodlím se, neodpovídám knězi), brblám, když nemám volné místo k sezení, nepokleknu před Pánem na obě kolena, sotva vejdu do kostela, už přemýšlím jak co nejdříve odejít?
• Nezúčastňuji se celé mše svaté od začátku do požehnání, mám zpoždění, neděkuji Bohu za milost mše svaté – co nejdříve spěchám pryč z kostela?
• Nechodím na mše svaté – z lenosti, z přesvědčení, z lhostejnosti, vymlouvám se na zdravotní stav, na povinnosti? (Musím vařit, musím se učit, čekám návštěvu, mám malé dítě…)
• Sám na mši svatou nejdu – jiným říkám, ať jdou za mne?
• Rodič – nevodím s dítě do kostela – obírám ho o milosti (vymlouvám se, že je malé, že vyrušuje, že se nebudu moci soustředit na mši svatou, z lenosti…). Toleruji dítěti odmítání účasti na mši svaté – dokonce to podporuji (výmluvy – musí se učit na zkoušku, ať se sám rozhodne, zda chce jít) – zapomínám na svoji odpovědnost za dítě před Bohem? Pokud je dítě dospělé a vím, že na mše nechodí, mám povinnost jej napomenout.
• Nejdu dítěti příkladem – dítě do kostela pošlu, ale sám nejdu?
• Nešel jsem v nedůstojném oblečení na mši svatou, na svaté přijímání? (Šortky, krátká sukně, výstřih…)
• Chodím na protestantské obřady (evangelické, kalvínské) – přijímám a šířím jejich bludy, hereze, přemlouvám také jiné, rouhám se?

JAK PŘIJÍMÁM SVÁTOSTI?

• Lhostejně? Z povinnosti? Jednou, dvakrát ročně se vyzpovídám? (Církev ukládá alespoň jednu zpověď ročně – ne proto, že by to bylo pro duši dostačující, ale kdyby tak neučinila, kolik by jich nepřišlo ke svátosti smíření ani jednou do roka – nepatřím k nim také já?)
• Přijímám s úctou? Jsem ve stavu milosti? Nepřijímám svatokrádežně?
• Zesměšňuji a znevažuji svátosti?
• Zpochybňuji Tělo Kristovo protestanskými bludy a herezemi – pohrdal jsem eucharistickým Ježíšem a jeho nekrvavou obětí při slavení katolické mše svaté a vyměnil jej za protestanské obřady (evangelické, kalvínské)?
• Nevyhýbal jsem se přijímání Eucharistie z nedbalosti, úzkostlivosti, ze studu před lidmi?

SVATOKRÁDĚŽNÁ ZPOVĚĎ

K dobré zpovědi nestačí jen vyznání hříchů před knězem a vykonání uděleného pokání! Nenalhávej si, že Boha je možné odbýt čímkoli a lehko získat ztracenou milost. 

• Celý rok se zabýváš světskými záležitostmi, staráš se o majetek, příjemnosti života, nepracuješ na svém zdokonalení, na nápravě – na Velikonoce přicházíš na zpověď a vyznáváš svoje hříchy, jakoby jsi vyprávěl nějakou historku. Potom bezmyšlenkovitě a mechanicky odříkáš pár modliteb a už se ti zdá, že ses s Bohem vyrovnal. Hned po zpovědi se vracíš k předcházejícímu způsobu života (smilstvo, zábavy, tancovačky, hospody, konkubinát, cizoložství, červené šňůrky, horoskopy, křivdu jsi nenapravil, krádež neodčinil) – není vidět ani stopu nápravy! Každý rok od zpovědi ke zpovědi děláš to samé!
• Zpovídáš se lhostejně, chladně, jen ze zvyku, rutinně – nevede tě láska k Bohu, lítost a chuť napravit se?
• Zpovídáš se jen všeobecně, mnohé hříchy nevyjmenuješ? Kněze je možné oklamat i předstírat lítost a vymámit od něj rozhřešení, ale Boha neoklameš. Bůh takové rozhřešení nepotvrdí. Pamatuj, že ti tvoje zpovědi, pokud je vykonáváš takovým způsobem, nejsou nic platné a možná, že jsou dokonce svatokrádežné! Jsou lidé, kteří by se zpovídali až na smrtelné posteli, kdyby jim to církev nepřikazovala dělat každý rok.
• Nedělám dobré zpytování svědomí? Hlubiny srdce zkoumej důkladně, nic před sebou neskrývej – jako se nic neutají na posledním soudu. Oč méně se někdo zpovídá, o to více času na zpytování svědomí potřebuje.
• Chuť k nápravě je jen pochybná a hraná, lítost předstíraná. (O čemž svědčí i návrat k hříšnému životu – opět vysedáváš v hospodách, smilníš, bereš antikoncepci, bavíš se, ještě párkrát přijdeš na mši svatou a potom už ne – až na nějaký svátek.)
• Nedostatek lítosti – když zatajíme hřích, pocítíme vnitřní nepokoj, který nás hryže jako divoký tygr, když ale nemáme lítost, tak tomu ve své zaslepenosti nevěnujeme pozornost. Kdo se chce přesvědčit, jestli projevil při zpovědi správnou lítost, uvidí to nejlépe podle toho, zda změnil svůj dosavadní život.
• Zatajuji hříchy před knězem ze strachu, že nedostanu rozhřešení, ze studu. Někdo řekne: „Nikdo se asi neodváží skrývat svoje hříchy a vystavovat se tak častějším výčitkám svědomí. Bratři! Kdybych to měl potvrdit pod přísahou, neváhal bych říci, že tady mezi vámi v kostele je ze šesti lidí pět takových hříšníků. Přesvědčíte se o tom na posledním soudu a vzpomenete si, co jsem vám dnes řekl.“ (svatý Jan Maria Vianney)
• Kdybys řekl, že se zpovídáš z hříchu, na který si v předcházející zpovědi zapomněl – ale přitom si tento hřích neřekl z lenosti anebo studu – spácháš svatokrádež. Nevzpomenout nebo umenšit počet smrtelných hříchů je svatokrádež (pokud mám na svědomí tři smrtelné hříchy, ale vyznám jen dva, těžce urážím Boha). Jestli si počet nepamatuji, vyznám ho přibližně. Pokud by se tě zpovědník na určitý hřích nezeptal, tak bys ho nevyznal. Tak se stane, že ten hřích přiznáš, ale už neřekneš, že jsi měl v úmyslu jej zatajit.
• Špatně se zpovídá i ten, kdo nechce napravit spáchanou křivdu, i kdyby to mohl udělat. Nešťastné jsou i zpovědi děvčat, žen, mladíků a mužů, kteří udržují nedovolené vztahy a odmítají se jich vzdát. Tito lidé se většinou ani necítí být vinnými a při zpovědi skrývají své hříchy. Kdo zatají hříchy, ten nechce oklamat kněze, ale chce podvést samotného Boha i navzdory tomu, že je to nemožné!
• Záchvat hněvu označím jako netrpělivost, nemravné řeči, které jiné pohoršují, jen jako uvolněné řeči, ohavné žádosti i ohavné skutky jen jako trochu méně slušné důvěrnosti, velké křivdy jako drobné nespravedlnosti, přehnanou lakotu jen jako trochu větší svázanost s pozemskými dobry… a odtud vychází celá řada svatokrádeží.
• Skrývám okolnosti hříchu? Nactiutrhal jsem, ale nepřiznám, že to pocházelo z mé pýchy a závisti, nenávisti a uraženosti. Také nevzpomenu to, jak velkou škodu jsem způsobil dobrému jménu bližního, i to, že jsem mluvil nepravdu.
• Nezmíním, o jakou osobu šlo – zda jsem nactiutrhal kněze, jinou Bohu zasvěcenou osobu, rodinného příslušníka…
• Řekneš, že jsi vystupoval proti víře a morálce, zamlčíš, že jsi chtěl otřást vírou mladého člověka, aby např. lehčeji podlehl tvé žádosti.
• Dívka řekne, že se parádila, aby se líbila jiným, ale nedodá, že měla záměr vzbuzovat u jiných špatné myšlenky, nečistotu, touhy…
• Otec řekne, že se opil, ale nezmíní, jaké pohoršení tím způsobil v celé rodině.
• Hledáš způsob, jak se představit zpovědníkovi v lepším světle? (Tónem hlasu, ztišením hlasu při jistých hříších, aby zpovědník sotva slyšel. Nejprve se zpovídáš z lehčích hříchů a když uspíš pozornost zpovědníka, co nejtišeji a velmi rychle vysypeš těžké hříchy.) Zaobaluji svůj neřestný život pláštíkem cnosti?
• Omlouvám se, že mě k hříchu nečistoty navedli jiní, k hněvu mě vyprovokoval soused, mši svatou jsem vynechal kvůli návštěvě, v půstu jsem jedl maso jen jednou (navedl mě jiný), špatně se vyjadřuji o bližních, ale oni mi svým chováním dávají příležitost, s dětmi se ráno a večer nemodlím, protože nemám čas… muž obviňuje ženu, žena muže, bratr sestru, sestra bratra, sluha svého pána, pán sluhy… Při zpovědi se sami odsuzují tvrdíce „moje vina“ a o dvě minuty později se brání a svalují vinu na druhého. Jsem hluchý vůči výčitkám svědomí? Jakoby němý, když mám vyznat svoje hříchy?