- Neukazuji žádnou pokoru a zkroušenost
- Jestliže kněz pozná, v jakém stavu je moje duše a přikáže mi přijít na zpověď později, protože mě chce uchránit před svatokrádeží – hned naříkám, že nemám čas, že později nebudu lépe připravený, že půjdu k jinému zpovědníkovi, který mi dá rozhřešení bez problémů – sami sobě škodí takto zaslepení lidé. Zpovědník poznal, že nesplňují podmínky dobré zpovědi, jejich vyznání hříchů bylo polovičaté, bez lítosti. Musel jim dávat tisíce otázek.
- Z jakých hříchů ses zpovídal minulý rok? A z čeho se zpovídáš dnes? Z čeho se budeš zpovídat za rok, pokud ti Bůh ještě daruje život? Nemyslíš, že opět z těch samých? Pokud se zpovídáš jen ze zvyku, nechceš žít víc bohabojným životem, k předcházejícím hříchům přibývá ještě svatokrádež a jsi hračkou v rukou satana. Jakmile na sobě delší dobu nepozoruješ po zpovědi změny k lepšímu, vyplývá to z toho, že ti předcházející zpovědi nebyly nic platné, byly svatokrádežné, a když se skutečně nepolepšíš, čeká tě zatracení. Do této pasti svatokrádežných zpovědí už chytil zlý duch mnoho duší, protože skutkem svatokrádežné zpovědi se odhaluje zaslepenost a tvrdost srdce, které člověka neopouští nejednou až do smrti.
Návykový hřích– hromaděním hříchů roste lidská zaslepenost. Zlý návyk zaslepuje mysl, zatvrzuje srdce a tím dělá člověka vzdorovitým až do smrti, takový člověk bude jen těžko spasen.- Vidíme, jak hříšník kráčí z hříchu do hříchu, už ani nepomyslí na polepšení. Zlý návyk nedovoluje hříšníkům vidět zlo, které páchají. A tak žijí, jakoby už nevěřili, že existuje Bůh, nebe, peklo, věčnost. Namísto toho, aby se pro svoje hříchy rmoutili, těší se jimi, smějí se, ba dokonce se jimi i chlubí! Co znamenají všechny tyto znaky ďábelské zatvrzelosti? Svatý Tomáš z Villanovy tvrdí, že jsou to znaky zatracení. Svatý Jeroným tvrdí, že návykoví hříšníci ztrácejí jakýkoli pocit hanby z páchání hříchu. Namlouváš si, že jednou se s Bohem vyrovnáš. Ale pamatuj si, že možná už nebudeš mít čas na takové vyrovnání, smrt tě může zaskočit znenadání zahrabaného ve svatokrádežích. Na to zpravidla navazuje zatvrzelost srdce a zoufalství v hodině smrti. Rychle naprav předcházející zpovědi upřímným a úplným vyznáním hříchů. Jestli to neuděláš, Bůh je jednou vyhlásí před celým světem. Pokud je ale vyznáš sám, upadnou do věčného zapomnění, ve svátosti smíření najdeš odpuštění hříchů, pokoj duše a v hodině smrti život věčný. Každý hřích, zvlášť těžký, způsobuje ztrátu Boží milosti a umožňuje ďáblovi působit v našem životě. Ďábel potom neútočí jen na člověka, který se hříchu dopustil, ale i na jeho nejbližší.
- Například, když se některý z rodičů dopouští těžkého hříchu, jeho děti začnou stonat. Někdo namítne: „Jestli se dopouštím tohoto hříchu, proč musím být zatracený? Možná ještě budu spasený?“ Odpovídám: „Možná budeš zatracený!“
- Skočil bys do studny se slovy: Možná uniknu smrti? Ne! Jak můžeš opírat svou věčnou spásu o tak slabou naději o nějaké kdoví a možná? Boží přikázání nejsou krutými zákazy, ale je to usměrnění, které nás má ochránit před neštěstím.
Nevíme, který hřích bude poslední.
Bůh určuje počet dní každého člověka, zdraví i nadání, které mu chce darovat. A také určuje každému člověku počet hříchů, které mu chce odpustit. „Je vhodné usuzovat,“ říká svatý Augustin, „že shovívavost Boží snáší hříšníka do jisté doby. Když uplyne tento čas, nezůstane pro něj žádné slitování.“ To samé říká Eusebios z Kaisareie: „Bůh vyčkává po určitou hranici. Potom nás nechá.“ A to samé říkají i jiní otcové a ne bezdůvodně. Základem jejich přesvědčení je Písmo Svaté.
„Nebuď si tak jistý odpuštěním, nehromaď hřích na hřích.“ (Sir 5, 5)
„Zatímco u jiných národů Hospodin trpělivě čeká, až se naplní míra jejich hříchů, a teprve pak je potrestá, s námi se rozhodl naložit jinak.“ (2Mak 6, 14). Bůh tedy čeká až do dne, kterým se dovrší míra hříchů. A potom začne trestat. Mnohé příklady najdeme v písmu svatém. Jde hlavně o trest Saulův. Bůh ho opustil, když Saul naposledy neposlechl Boha.
„Jsou lidé, kteří zkoumají počet hvězd, pátrají po počtu andělů nebo se snaží zjistit počet let, které člověku zůstávají. Kdo by se ale mohl pustit do pátrání po počtu hříchů, které chce Bůh člověku odpustit? Proto je třeba se obávat. Kdo ví, můj bratře, při které myšlence, při kterém hříchu, který spácháš, ti Bůh už neodpustí?” (svatý Alfons Maria z Liguori)
Boží milosrdenství je nekonečné, ale kolik je těch, kteří navzdory tomu nezachrání svou duši od zatracení? Bůh zachraňuje toho, kdo prokáže dobrou vůli. Odpouští hříchy, ale neodpouští vůli hřešit. Namítneš: Ale já jsem mladý. Jenže Bůh roky nepočítá, počítá hříchy. Daň z hříchů není pro všechny stejná, někomu Bůh odpustí sto hříchů, jinému tisíc, dalšího pošle při prvním hříchu do pekla. Kolik jich tak skončilo? Svatý Řehoř vyprávěl, že jistý pětiletý chlapeček byl poslán do pekla, když zaklel. Panna Maria zjevila Boží služebnici Benediktě z Florencie, že jisté dvanáctileté děvče bylo odsouzeno po spáchání prvního hříchu. Jiný osmiletý chlapec zemřel po prvním hříchu a jeho duše byla zatracena. Možná by se chtěl Boha někdo zeptat, proč jednomu odpustí tři hříchy a čtvrtý ne. V takové otázce je potřeba respektovat Boží soud a spolu s apoštolem vyznávat: „Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání!“ (Řím 11, 33) Svatý Augustin vysvětluje: „Ví, koho ušetří a koho ne. Kdo dostává milosrdenství, zdarma jej dostává. Kdo jej nedostává, nedostává jej spravedlivě.“
Myslíš si, že když tě Bůh dosud nepotrestal, bude to tak navždy? Když se naplní míra tvých hříchů, nadejde chvíle trestu. „Neříkej: Hřešil jsem, a co se mi stalo? Vždyť Pán je shovívavý!“ (Sir 5, 4) Může se stát, že jedním hříchem zaplatíš za všechno. Čím větší bylo jeho milosrdenství, tím větší bude tvůj trest. Čím je světlo, kterým tě Bůh obdařil, větší, tím větší bude tvé zaslepení a utvrzení se v hříchu.
Když teď hřešíte, možná vám Bůh dá čas na lítost a možná ne. Pokud vám ho nedá, co s vámi bude po celou věčnost?
Jak mám napravit toto zlo?
Zopakuj svou zpověď počínajíc tou, která mohla být svatokrádežná. Pověz, kolik mohlo být takových zpovědí a nehodných přijímání. Pověz, který hřích jsi zatajil a jestli ses z ostatních hříchů snažil napravit. Drahý křesťane, tvůj dobrý Pán tě chce zachránit, proto tě neustále upozorňuje: Mé dítě, už víc nehřeš, ale pros o odpuštění spáchaných hříchů.
Lidé se špatně zpovídají i proto, že nezmiňují okolnosti, které mění charakter hříchu, a hříchy se snaží zaobalit.
- Například: Opil jsem se, nactiutrhal, zhřešil jsem proti čistotě, zlobil jsem se a pomstil jsem se. Ve skutečnosti záleží i na tom, kolikrát to bylo. Byl to hřích v kostele nebo za přítomnosti dětí, kolegů? Bylo při tom víc lidí? Utrpěla nactiutrháním pověst bližního? Myšlenka proti čistotě, byla spojená i s chutí daný skutek vykonat? Zhřešil jsi z nevědomosti nebo s rozmyslem, v hněvu? Nedělal jsi jeden hřích za druhým a myslel sis, že to při zpovědi vyjde na stejno, ať už se budeš zpovídat z malého nebo většího počtu hříchů?
DOBRÁ ZPOVĚĎ
Zpověď má Božský původ. Ustanovil ji Ježíš Kristus. Apoštolům a jejich nástupcům řekl: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (Jn 20, 22-23) „Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ (Mat 18, 18)
Kristus přikazuje pod ztrátou spásy vyzpovídat se ze všech hříchů. Od toho není osvobozen nikdo, počínajíc svatým otcem a konče posledním služebníkem.
- Hřích musíme nenávidět z celého srdce a litovat, že jsme urazili dobrého Boha, pohrdali milostmi, nedbali na hlas svědomí a setrvávali dlouhou dobu ve stavu hříchu. Kdo má skutečnou lítost, má snahu smířit se s Bohem a napravit křivdy co nejdříve (nečekám do velikonoční nebo vánoční zpovědi, ale jdu hned, jak je to možné). Zpověď má být pokorná, prostá, moudrá, úplná, upřímná. Důkladně zpytuj svědomí. Modli se k Duchu Svatému a odevzdej se Panně Marii. Vyprošuj si milost dobré zpovědi. Nevyhledávej úmyslně příjemného zpovědníka, který se nebude moc vyptávat. Postavím se do fronty, kde jde zpověď nejrychleji atd.
- Obviňujme se sami, nečekejme na otázky zpovědníka. Nikdy neodpovídej zpovědníkovi arogantně, nebuď zatvrzelým hříšníkem. Pokud kněz udělí pokání, které se ti zdá těžší, nebo dokonce odmítne dát rozhřešení, nereptej, ale přijmi to s pokorným duchem – soud pokání je soudem samotného Ježíše Krista, v němž on sám naslouchá našemu obviňování, on sám se ptá a ohlašuje výrok odpuštění. Pokud neumíš vykonat zadané pokání, nestyď se požádat zpovědníka o změnu (např. neumím číst a jako pokání jsem dostal četbu z písma svatého, danou modlitbu neovládám a neumím se ji modlit). Nikdy nesvaluj vinu na druhé, nemluv o hříších těch druhých. Neobhajuj se, neomlouvej svoje jednání – obviňuj se! Představme se zpovědníkovi v pravdivém světle. Vyhýbejme se nepotřebným slovům, vykrucování se okolo téhož stokrát po sobě. Když je něco pochybného, předestřeme to jako pochybné – pokud řekneš, že ses nezabýval zlými myšlenkami, ale nejsi si jistý, jestli jsi v takových myšlenkách nenalezl zalíbení – už to je nedostatečná upřímnost. Pokud se ti těžko přiznává k nějakému hříchu, skličuje tě hanba, pros o pomoc zpovědníka: „Otče, pomozte mi, prosím, protože mám na svědomí hřích, který nemám odvahu přiznat.“ Zpověď má být úplná. Je potřebné vyznat všechny hříchy, jejich druh, počet a okolnosti s ním spojené.
- Nesprávně se zpovídá, kdo říká: „Zmeškal jsem mši svatou, kradl jsem, proklínal, byl jsem pyšný, vedl jsem nečisté řeči, atd.“ To nestačí. Je třeba říci, kolikrát se to stalo, zmínit okolnosti, které mají vliv na závažnost a druh hříchu. Ten, kdo se dopustil hříchu nečistoty s jinou osobou, musí zmínit, zda byl/a ženatý/vdaná, příbuzná, v jakém vztahu… Některé okolnosti způsobují, že hřích je těžší – pokud se jej dopustíme v přítomnosti jiných osob, dětí, vzbudíme pohoršení. Chození po hospodách a opíjení se v neděli je těžším hříchem, než ve všední den, protože neděle a svátky jsou předurčeny pro službu Bohu. Zábavy a tance jsou vždy těžkým hříchem. Při dlouhodobějších hříších je potřeba zmínit, jak dlouho závislost trvá.
- Náhodně zapomenuté hříchy Pán Bůh odpouští, ale je potřeba je vyznat v nejbližší zpovědi, pokud si na ně vzpomeneme. Je potřeba zpovídat se ze všech i lehkých hříchů – protože hřích, který je lehký v našich očích, může být hříchem těžkým v očích Božích. Povzbuzuje nás to k větší pozornosti. Poučení zpovědníka nás může pohnout k nápravě, rozřešení nám dodává sílu, abychom se mohli těmto hříchům v budoucnu vyhnout. Pokud zjistíš, že ses zpovídal špatně, neztrácej čas a co nejdříve se postarej o nápravu tohoto zla.
Duše v Boží milosti je v Božích očích tak krásná, že sám Bůh ji chválí. Zdá se, že Pán nemůže odvrátit oči a uši od duše, která jej miluje i kdyby prosila o cokoli. A jaké nekonečné zásluhy může získat duše, která se nachází v milosti Boží!
