25.7.2022
Ve snu jsme byli s manželem ve veliké katedrále. Právě tam kněz sloužil mši svatou, a i když byl chrám mimořádně veliký, lidí tam bylo málo. Hleděla jsem na kněze a poslouchala, co říká, a najednou jsem si všimla, že obětní stůl je ve tvaru čtverce a stojí na zvláštních nožkách ve výšce asi 20 cm. Když jsem stůl pozorovala, náhle se pod ním na dlažbě objevilo zářivé světlo. Vykřikla jsem: „Lidé, pohleďte, je tam veliké světlo.“ Ale nikdo nereagoval. Všichni se tvářili, jako by mě neslyšeli, jako by byli hluší a slepí. Znovu jsem zavolala na kněze, ale ani on tomu nevěnoval pozornost. Mše svatá pomalu končila, věřící přicházeli ke svatému přijímání a mezi nimi jsem uviděla mladou ženu v černém. Když se vracela, sedla si za mě a zeptala se, jestli může zůstat až do konce. „Samozřejmě, že můžete.“ Pak jsem znovu pohlédla na to světlo a viděla, jak pomalu začalo vystupovat nahoru a pod vysokou klenbou změnilo svůj tvar do tvaru Panny Marie Turzovské s malým Ježíškem v náručí, na hlavě měli stejné korunky, jaké jsou na obraze v kapličce na Živčákově hoře. Světlo v podobě Matky Boží se lehounce vznášelo k nám a přistálo na hlavě Valentína. Řekla jsem mu: „Valentíne, na tvé hlavě září světlo.“ Pak se světlo oddělilo od jeho vlasů a lehounce se přeneslo na má ústa. V té chvíli jsem pocítila velikou radost, lásku, pokoj. Hned jsem pochopila, že jsme dostali nějaké milosti. S manželem jsme se modlili, a když všichni z chrámu vyšli, odešel i on, že na mě venku počká. Ohlédla jsem se dozadu a viděla jsem paní v černém, která stále za mnou seděla a sledovala mě. Pootočila jsem se k ní a zeptala se: „Paní, vy jste stále tady? Vždyť všichni už odešli. A proč jste přišla do kostela, když ani nevíte, jak to na mši svaté vypadá?“ Odpověděla: „Já žiju v Rakousku. Přišla jsem, protože jdu na operaci do Nitry. V Rakousku jsou operace velmi drahé.“ Na chvíli ztichla a znovu se ozvala: „A mohu tu sedět, dokud se budete modlit?“ „Ale samozřejmě,“ odpověděla jsem jí, „Boží chrám je pro všechny.“ Vstala jsem a pomalu přešla k bočnímu oltáři, kde byl svatostánek. Klekla jsem si a náhle cítila, že mě někdo zezadu objal, přivinul k sobě a šeptal, jak mě miluje. Ohlédla jsem se a byl to ten kněz. Řekla jsem, aby to nedělal, že se to na kněze nepatří, že jsem vdaná a miluji Valentína. Ale on neposlechl, nepřestal s tím a stále dokola opakoval, že mě má rád, že chce být se mnou, že se o mě postará, má 60 000 eur a 40 000 ještě dostane. Jeho chování mě pohoršilo. Řekla jsem mu, že ho nechci ani za rodinného přítele a nedůvěřuji mu. Také jsem ho upozornila na jeho nedůstojné chování, že se to Bohu určitě nelíbí, a prosila ho, aby mě nechal na pokoji. Paní v černém nás sledovala a volala: „Proč se bráníte, když vám tak krásně vyznává lásku, měla byste být ráda, že se do vás zamiloval kněz.“ Zhrozila jsem se. Pomyslela jsem si, vždyť ta žena toho kněze ještě podporuje. Vždyť je to strašné. Prosila jsem Boha, ať mi pomůže a zbaví mě toho utrpení. Kněz vstal a pošeptal mi, že si na chvíli odskočí do sakristie a hned se vrátí. Jen co odešel, vytáhla jsem svou knihu a začala psát. Tomu knězi nevěřím, nedůvěřuji, nechci se s ním setkat, protože zrazuje Pána Ježíše. Po chvíli se ke mně vrátil, znovu mě objal a opakoval stejné věci. Všiml si, že mám v ruce knihu a že jsem do ní něco napsala. Zeptal se: „Co tam píšeš?“ Odpověděla jsem: „Nevěřím ti, nebudeš z ní číst.“ Zarazilo ho to a na chvíli se vzdálil. Využila jsem toho a vyběhla z katedrály k manželovi, který mě už čekal.
Pán Ježíš můj sen vysvětlil: „Barličko, na Turzovce vám moje Maminka vyprosí další milosti. Budete překvapení, jak velké budou. To světlo, co jsi viděla, bylo zjevení jen pro vás, proto ho ostatní neviděli. Bylo určené jen vám. Žena v černém představuje křesťany ovládané zlým duchem, kteří chtějí být moderní, přijímají rady zlého a netuší, že se tím řítí do záhuby. Ten kněz se bude chtít vetřít do vaší přízně, ale ve skutečnosti svou lásku k vám jen předstírá a jde mu jen o to, aby mohl získat informace z originálu knihy. Správně jsi udělala, Barličko, že mu nevěříš a že jsi ho odmítla.“
26.7.2022
Volala mi jedna naše členka. Řekla mi, že jistý kněz má žaltář, ve kterém jsou žalmy, které když se modlí, osvobodí věřící od prokletí a zároveň vysvobodí duše z očistce až po čtvrtou generaci toho, kdo se je bude modlit. Chtěla vědět, zda je to opravdu tak, je-li to pravda.
Pán Ježíš odpověděl: „Modlitba je jako každá modlitba. Neexistuje zázračná modlitba. Bylo by to velmi, velmi jednoduché. Někomu pomůže, a někomu ne. Kdyby to tak bylo, nač by tu byl Bůh. Lidé by ho nejraději vyloučili z procesu rozhodování. Proto stále, když se za duši z očistce modlíte, na konci modlitby řekněte: ať se stane Tvoje vůle. Lidé mohou jen prosit a o ostatním rozhodne Bůh. Pro věřící je dobré navštívit jeskyni archanděla Michaela na hoře Gargano a v ní se dobře vyzpovídat, aby byl člověk ve stavu milosti. Jen v této jeskyni je jistota, že došlo k osvobození rodu od dědičné zatíženosti hříchy, od prokletí a od zlořečení. Tato jeskyně je jediné místo na světě dané Bohem na smíření člověka s Bohem, kde se uzdravují prokletí rodu.“
30.7.2022
Dnes odjíždíme na Turzovku. Odjíždíme s dcerou Majkou, zetěm Martinem, Viktorkou a Ignáckem. Velmi se těšíme, že se znovu ocitneme na tomto krásném, milostivém místě. Ježíš k nám promluvil: „Žehnám vás i vaši cestu. Po celý čas budu s vámi. Moje Maminka vás už očekává a už se na vás těší.“
31.7.2022
Pán k nám promluvil těmito slovy: „Valentíne, Barličko, mám radost z toho, že jste se svými dětmi a vnoučaty přijali pozvání mé Maminky a přišli na toto posvátné místo. Tady dostanete to, co jste hledali, plno milostí, které časem poznáte.“
Panna Maria dodala: „Jsem velmi šťastná, že jste ke mně přivedli Viktorku.“
3.8.2022
Ve snu jsem se ocitla ve velkém domě. Měl mnoho pokojů a v každém někdo bydlel. Když jsem vešla do prvního, seděl tam stařičký kněz. Byl opuštěný a už vůbec nic nezvládal. Seděl a přemýšlel o svém životě. Poznala jsem ho a viděla, že je to ten, kterému jsem chtěla, dokud byl mladý, pomoci, ale vzkazy od Pána a moje rady odmítal. Neměl už nikoho, kdo by měl o něj zájem, a tak zůstal úplně sám. Tak jako on nechtěl nikomu projevovat lásku, tak ani jemu nikdo ve stáří lásku neprojevoval. Vstoupila jsem do dalšího pokoje a v něm jsem spatřila tři děti. Byly samy, bez rodičů. Náhle jedno z nich, malý tříletý chlapeček, začal běhat po chodbě a velmi plakal. Zeptala jsem se ho: „Proč pláčeš?“ A on na to: „Hledám svoji maminku a tatínka, a i bratříčci se mi ztratili.“ „Neplakej,“ utěšovala jsem ho. Vzala jsem ho do náruče a vyšla s ním před dům, kde se shromažďovalo mnoho lidí, a zvolala jsem: „Lidé, komu patří toto krásné dítě?“ Ale nikdo nereagoval. Cítila jsem, že jeho rodiče jsou v davu, ale nehlásí se k němu, protože ho už nechtějí. Přivinula jsem si ho k sobě a pošeptala mu: „Nebuď smutný, neboj se, já se o tebe postarám. Odteď jsi můj.“ Chlapeček se usmál, setřel si slzičky a přitiskl se ke mně jako ke své mamince. Vrátila jsem se do domu a vstoupila do pokoje, ve kterém seděly dvě mladé ženy. Jednu z nich jsem poprosila, aby se mi postarala o květiny, když nebudu doma, ale když jsem se vrátila, zažila jsem při pohledu na rostliny obrovský šok. Ty, co měly rády sucho, ještě žily. Další už vadly a jedna už zcela odumřela. Když jsem se té ženy zeptala, proč je nezalévala, pohodila ramenem a odešla. Zeptala jsem se i té druhé, proč to tak nechala a proč se ona o mé květiny nepostarala, když viděla, že chřadnou, a ona na to, že to nebyla její starost. V dalším pokoji byl mladý muž, kterému jsem měla vyprávět o Bohu a o tom, jak se má chovat ke své manželce a dětem, ale místo toho, aby mě poslouchal, lehl si do postele a usnul. I toho znám. V tom domě bylo mnoho pokojů a v každém někdo bydlel, ale když jsem do nich vstoupila, zažila jsem jen samá zklamání a smutek. Žili v nich lidé, kterým jsem pomohla nebo chtěla pomoci, ale oni mě odmítali a žili si dál po svém. Vyšla jsem ven a spatřila, že se věřící shromažďují na nějakou pouť. Řekla jsem si, že půjdu s nimi. Všichni jsme postupně nastoupili do několika autobusů, a když jsme dojeli na určené místo, octli jsme se na velkém otevřeném prostranství, kde stály dva kostely. Jeden byl veliký a krásný, nádherný chrám. Druhý byl malý a neudržovaný, jako by se o něj nikdo nestaral. Někdo z davu zvolal: „Pojďme do toho starého. Je malý a určitě v něm bude jen krátká mše.“ A všichni se i rozběhli, jen málokdo šel do krásného, zlatem ozdobeného chrámu. Zvolala jsem: „Křesťané, neblázněte, pojďte do té krásné katedrály, vždyť jste přijeli na pouť.“ Ale oni mě neposlouchali a mnozí se rozběhli ke kostelu, který vypadal jako stará chatrč, kde byl samý zmatek a nepořádek. Kněz tam pobíhal, cosi křičel, byla tam samá špína, prach, dusno, tma a velká tlačenice. Lidé v panice nevěděli, co dělat. Chtěli z toho místa utéct, ale dveře se zavřely a už to nešlo. Několika se to ještě podařilo, ale mnozí zůstali uvnitř a volali: „I my chceme odsud pryč. Chceme jít do toho krásného chrámu, jak jsi nám radila.“ Zakřičela jsem: „Už to nejde, bránu katedrály zavírají a i vaše dveře se už zamkly.“ Jen co jsem to dořekla, rozběhla jsem se i s těmi, kterým se ještě poštěstilo vyběhnout směrem k té nádherné katedrále, a jen co jsme vstoupili dovnitř, mohutné dveře se za námi zavřely. Nakonec se mi ukázal mladý muž a poděkoval za to, že jsem ho zachránila.
Ježíš můj sen vysvětlil takto: „Barličko, v tom domě, co jsi viděla, byli ti, za které jsi přinášela oběti nebo kterým jsi chtěla pomoci, ale pro svůj egoismus tyto milosti nepřijali a nadále žili jen pro sebe. Na knězi ti bylo ukázáno, jaký konec mají takoví lidé. Člověk egoista, který nikomu neprojevoval lásku a problémy druhých ho nikdy nezajímaly a ani nikomu nepodal pomocnou ruku, končí ve stáří opuštěný a osamělý. Tak jak žil, tak i skončí. Lidé křesťané, kteří ještě chodí do kostela, tam nechodí za mnou, ale ze zvyku, neboť je to tak naučili rodiče. Naučili je, že do kostela se má chodit, ale když nechodí za mnou, vyhledávají taková místa, kde jsou mše svaté nejkratší a kde je atmosféra přizpůsobená světu. Na všechno nové naskočí, nectí si tradici a ani svým chováním neprojevují úctu k Bohu. Tím, že lidé ztrácejí úctu k Eucharistii, hrozí, že namísto mé Církve, bude církev světská. Proto jsem přišel se svým dílem, abych tomu zabránil a ochránil svoji Církev od chaosu a zmatku tohoto světa. Ti, kdo nastoupili na zlou cestu, se řítí do záhuby. Pro ně je už jen jediná cesta záchrany, skrze toto moje dílo.“
V noci přišel Valentínovi mail. Napsala mu paní G…: Ráda bych se zeptala na věc, kterou čtu v knize Dotyky nebe, a to o nebi, jak je v ní popisované. Nesedí mi to s Písmem svatým. Popisujete nebe jako krajinky, ale v Písmu se hovoří, že ani oko nevidělo ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil pro ty, kteří ho milují… Že je tam mnoho příbytků, to je i v Písmu svatém, ale všichni vidí Boha. Ale tak, jak je popsané nebe ve vaší knize, tak to není vůbec přitažlivé, až na tu květovou krajinu. Vždyť nebe je o vidění Boha, a ne o jeho nevidění jako ve stonkové, nektarové a listové krajině. Toto nemůže být nebe, spíš přednebí. Vždyť do nebe jdeme proto, abychom měli společenství s Bohem. Jak mám tedy rozumět tomu, co ve vaší knize píšete?
Valentín jí odpověděl: Pán Ježíš Vám vzkazuje, že ten příklad, co jste použila: ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo… právě že neodporuje tomu, co bylo ukázáno Viktorce, ale naopak to jen potvrzuje, protože svatý Pavel hovoří o třetím nebi, do kterého byl vzat, a hovoří o té části, kterou Bůh přichystal pro ty, kdo ho milují. Apoštol Pavel hovořil o květové krajině. Pán Ježíš chtěl skrze 5leté děvčátko ukázat, jak je důležitý život zde na zemi pro život věčný, aby se lidé nesoustřeďovali jen na tento svět, ale mysleli i na věčnost. Život na zemi uběhne jako voda, ale večnost je věčnost. Proto se Pán rozhodl vyjevit tajemství nebeského království, aby lidé věděli, co je čeká po smrti, a měli motivaci to změnit, dokud je čas.
Pán Ježíš Vám dal protiotázky:
– a co s těmi, kteří mě nemilovali?
– kteří mě neuznávali?
– kteří neměli možnost mě poznat?
– kteří mě znali a nežili svoji víru, ale v poslední chvíli se obrátili a byli spasení?
– co s nevěřícími, kteří vedli dobrý život, lepší než mnozí křesťané?
– a co s potracenými dětmi a neviňátky, které nebyly pokřtěné a neznaly Boha?
Ti mají být na věčnosti před tváří Boha, kterého neznali nebo neuznávali?
Pán Bůh je velmi milosrdný, ale i spravedlivý soudce. Proto je nebeské království tak různorodé, aby tam bylo místo pro každého, kdo byl spasený. Jak byl člověk od Boha vzdálený na zemi, tak od něho bude vzdálený i v nebi.Modlila jsem se a náhle se přede mnou objevilo Boží oko, ze kterého se vynořila postava muže, za kterého jsem přinášela oběti. Byl mladý, velmi pěkný, asi třicetiletý. Přiblížil se až ke mně a žertovně mě štípl do tváře, jako by mi chtěl říct: nezdá se ti to, jsem to opravdu já. Potom mi byla ukázána jeho manželka, jak vchází do pěkné, čisté spíže, kde měli uskladněná jablka, ořechy, klobásky, slaninku, med a jiné dobroty a všechno tam krásně vonělo.
Ježíš mi vzkázal: „Barličko, ten muž ti chtěl ukázat, že jsou už se svojí manželkou spolu, že spolu sdílejí i dobra, která jim byla dána, a že je díky tvým modlitbám a obětem šťastný.“
4.8.2022
Při modlitbě se přede mnou náhle objevil pater Filip Antonín Mária Stajner. Ježíš k nám promluvil: „Valentíne, Barličko, přihlásil se vám člen Společenství přátel Eucharistie a velký svatý, pater Filip, jako váš další patron i jako patron Společenství.“
5.8.2022
Dcera Majka měla sen: „Mami, viděla jsem zastřeleného muže. Ležel na zemi a u něho ležela zbraň. Byl zasažený do hlavy. Ležel před vchodovými dveřmi a vypadalo to tak, jako by spáchal sebevraždu. Pak jsem viděla mladou ženu, přicházela tím směrem, proto jsem na ni zavolala, aby tam nešla, neboť jsem nechtěla, aby viděla tu hrůzu. Myslím, že to byla jeho manželka, možná jen přítelkyně. Po chvíli mi byla ukázána scéna, kde byla ta samá žena a dva muži a došlo k velké hádce. Pochopila jsem, že jeden z nich vzal ženu tomu druhému. Nakonec se mi ukázal taťka a řekl, že to byla vražda, a nápis: země Itálie.“
Pán Ježíš dodal: „Ano, byl to sen o vraždě na výstrahu pro ty, kteří tak nezřízeně žijí.“
I já jsem dnes měla zvláštní sen. Stál u mě Pán Ježíš a řekl mi: „Barličko, můžeš dát tyto dva obrazy mé drahé Maminky do krásných rámů“ a v ten moment mi byl ukázaný obraz Panny Marie Turzovské a obraz Matky všech národů, i ta část v knize Dotyky nebe, kde píšu o jejích 8 bolestech.
Potom dodal: „Celé Slovensko půjde proti mé Mamince a celé Slovensko půjde i proti vám.“
Když jsem chtěla vědět, co ten sen vlastně znamená, Pán dodal: „Co jsi viděla, to jsi viděla.“
Znovu nám napsala paní G…: Přemýšlím ještě o vaší odpovědi a neumím si také vysvětlit podobenství o vinohradníkovi z evangelia podle Matouše. Dal poslednímu to, co prvnímu, tak jak to Pán myslel? Vyznívá to, jako by i ti, kteří se obrátí na konci života, dostali to samé nebe. Dále přemýšlím, zda je spravedlivé, že dušičky potracených dětí nebo nepokřtěných neviňátek nevidí Boha, když ony za to nemohou, a také lidé, kteří neměli o Bohu možnost slyšet. Vždyť Pán Bůh je spravedlivý, tak jak je to možné. A kdyby to tak bylo, dá se jim nějak pomoci, aby se dostali k Bohu blíž? V knize o tom něco píšete, mohli byste mi to vysvětlit? Promiňte, ale mám kolem sebe lidi, kteří knihu čtou a ptají se na to. Ještě se mě ptají, jaký máte názor na očkování a přijímání na ruku, a když jim to povím, tak nechápou vaši neposlušnost k Církvi.
Manžel jí odpověděl: Pán Ježíš vysvětlil podobenství o vinohradníkovi takto: „Podobenství je o spáse duší. To znamená, že každý, ať mě následuje od raného mládí, nebo se obrátí v dospělosti, nebo v poslední chvíli, dostane stejnou odměnu, bude spasený. Netýká se to ale postavení a umístění v nebeském království.“
Co se týká dušiček potracených dětí a zemřelých nepokřtěných neviňátek, Bůh je spravedlivý, ale i milosrdný. Nebyly pokřtěné, tak jdou do stonkové krajiny. To je ta spravedlnost. Pán ale přihlíží k tomu, že neměly možnost přijmout svátostný křest, proto přijímá duchovní křest, po kterém duše těchto dětiček odcházejí do květové krajiny. To je to Boží milosrdenství. Co se týká očkování, je to osobní věc každého, jak se rozhodne. Nepatří to do učení Církve, proto není neposlušnost, když to člověk svobodně odmítne, navzdory doporučením duchovních autorit. Každý může získat informace o vakcínách, o jejich účincích, i o těch negativních, i to, že pocházejí z těžkého hříchu. Účel nesvětí prostředky. Jestliže to už člověk udělal, Pán Ježíš poradil, jak se vyhnout vedlejším nepříznivým účinkům. Člověk toho má kajícně litovat, vyzpovídat se z toho a Pán slíbil, že ho ochrání. A skutečně je to tak. Měli jsme už takový případ, že byl člověk po zpovědi uzdravený. My jsme se očkovat nedali.
Co se týká přijímání na ruku a poslušnosti, manželka měla v květnu roku 2019 o tom vidění. Tím začíná i tato druhá část naší knihy Dotyky nebe. Při modlitbě se náhle ocitla v nějakém chrámě, kde se právě podávala Eucharistie. S hrůzou viděla, že všichni ji berou na ruku. Vykřikla: „Lidé, co to děláte, vždyť to nesmíte,“ ale oni na ni jen pohrdavě pohlédli a přijímali tak dál.
Ptal jsem se na její vizi Pána Ježíše a on na to řekl: „Toto přijde na Slovensko. Barličko, ty to nikdy neudělej.“ Mysleli jsme si, že je to daleká budoucnost, ale přišlo to velmi brzy. My to upozornění Pána důsledně dodržujeme, a i když někdy nebyla možnost přijímat Eucharistii do úst, přijímali jsme duchovně.
Pán Ježíš řekl: „Když křesťan z úcty ke mně přijme Eucharistii duchovně, počítá se mu to, jako by ji přijal fyzicky.“ Nebylo to velmi často, protože Pán se vždy o nás postaral a i v těch nejtěžších dobách jsme přijímali na jazyk.
Nyní něco o poslušnosti. V době covidového šílenství vydal prefekt pro liturgii a svátosti kardinál Sarah vyhlášení, které bylo i volně přístupné na internetu: Biskupové, nerozšiřujte podávání Eucharistie na ruku. Je to satanovo dílo. Prefekt Sarah je nadřízený všem katolickým biskupům na celém světě. To nepotřebuje žádný komentář. Podávání Eucharistie na ruku začalo ve 20. století v Holandsku a rychle se rozšířilo v západní Evropě. Papež Pavel VI. byl rázně proti, ale nemohl tomu už pro velké rozšíření zabránit, bez toho, aby to nezpůsobilo problémy v Církvi. Všichni zavírají oči před skutečností, jaké devastující účinky to mělo na Církev v zemích, ve kterých tento způsob zdomácněl. To přece každý vidí. Proto přišel Pán Ježíš se svým dílem Přátelé Eucharistie, aby se Eucharistii navrátila úcta, protože Eucharistie je jedním ze základních pilířů katolické Církve.
Teď bych něco napsal o nebeském království, jak ho popsalo malé pětileté děvčátko, naše malá vnučka Viktorka. O pravdivosti jejího popisu Pán Ježíš poskytl čtyři nepřímé důkazy. První je nenápadný obrázek ukřižovaného Krista, jak ho viděla Viktorka. Je uvedený i v první části knihy Dotyky nebe. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, jestli je reálné, aby byl Ježíš ukřižovaný tak, jak je rozšířený obraz po celém světě. Exegeté se nad tím také zamýšleli a přišli na to, že to není reálné. Podle Janova evangelia byl Kristus ukřižovaný kolem deváté hodiny a zemřel až v 15 hodin. Jestliže by byl ve fyzickém stavu, v jakém se nacházel, přibitý skrz dlaně a nohy, zákonitě by mu to roztrhalo dlaně a spadl by z kříže. Proto někteří hledali jiné řešení, například, že hřeby byly vražené ne skrze dlaně, ale skrze jeho zápěstí, což ale vyvracejí mnozí stigmatizovaní mystikové. Pak přišli s teorií už bližší skutečnosti, že musel mít ještě přivázané ruce provazy, ale i to mohlo být dostačující jen na několik hodin. Tuto 2000 let starou záhadu odhalilo až 5leté děvčátko, které řeklo a nakreslilo Pána tak, jak to bylo. Římané přišli brzy na to, že takto se tělo neudrží dlouho na kříži, proto mu ještě řetězem přitáhli a upevnili kolena ke kříži, kde působí největší síla. Takto ukřižovaný člověk mohl být na kříži mnoho a mnoho hodin. Zamyslete se nad tím, jak to mohlo vyřešit malé 5leté děvčátko, které vidělo jen standardní kříž, kdyby mu to nebylo zjeveno.
Druhý nepřímý důkaz je křížová cesta Pána Ježíše Krista. Když jsme absolvovali křížovou cestu v Medžugorje na Križevac, kněz, který nás doprovázel, řekl, že exegeté a biblisté se zabývali tím, zda je reálné, aby by Pán Ježíš padl pod křížem třikrát. Když posuzovali vzdálenost od pevnosti Antonia po Golgotu a stav, v jakém se Ježíš nacházel, došli k závěru, že je to nereálné, že musel určitě padnout víckrát. Viktorce bylo zjeveno, že padl 13krát.
Třetí nepřímý důkaz je, že nám Viktorka řekla, jak se máme každou neděli modlit speciální růženec, který nám poslala Panna Maria z nebe. Naše vnučka tehdy neměla vědomosti o tom, jak se modlí růženec, protože ji to naše dcera pro její věk ještě neučila, a ona nám vysvětlovala, co a jak se máme na každém zrníčku modlit. Odkud to mohla vědět, kdyby jí to nebylo zjeveno?
Čtvrtý nepřímý důkaz: Měli jsme na návštěvě jednoho kněze a on chtěl vidět fotografie naší zahrady z bydliště, kde jsme bydleli před stěhováním. Neměli jsme je, tak jsme poprosili dceru, aby nám je poslala. Mezi nimi se objevily i fotografie, o kterých jsme neměli ani potuchy. Byla na nich tříapůlletá Viktorka a z těch fotografií bylo jasné, že jí bylo nebeské království ukázáno už v tomto věku, jen o tom nemluvila, protože si myslela, že to tak vidí každý. Byla vyfocená, jak si lehá do police kuchyňské linky s růžencem v ruce a na hrudi, jak touží zemřít a jak pláče, že se jí to nedaří, protože ona už chce navždy zůstat v nebeském království a nechce se už vrátit na zem. Tříapůlleté dítě, které si žilo jako v bavlnce, toužilo zemřít a zůstat natrvalo v nebi. Kdyby neviděla a nezažila krásu, co Pán připravil pro ty, kdo ho milují, chtěla by to?
Pán dodal: „Jestliže tohle všechno je nevyvratitelný důkaz pravosti jejího zjevení, proč by neměl být její popis nebeského království reálný, takový, jaký ve skutečnosti je. Bylo to zjevené malému, nevinnému dítěti, protože dospělému byste těžko uvěřili.“
