„Kdo mě hledá, ten mě najde,
Ježíš Kristus
Kdo mě čeká, ten se dočká,
Kdo se raduje, toho štěstím obdaruji,
Kdo je smutný, toho potěším,
Kdo miluje, ten se ke mně přibližuje,
Kdo mi důvěřuje, toho nezklamu.“
Duše člověka je jako surový diamant. Když ho najdeš, ani si nevšimneš, že je to diamant a jak obrovskou má cenu. Mnozí ho i zahodí, protože vypadá jako obyčejný kámen. Do nebe se dostane jenom briliant, proto ten diamant musím obrousit. Nejlepší je, když ho obrousím už tady na zemi, protože pokud se neobrousí na zemi, musí se jít obrousit do očistce. Briliant jde rovnou do nebe. Ke mně, do nebeského království.
Lidská duše je křehká jako zrcadlo. Musíš s ním opatrně zacházet, aby neprasklo nebo se nerozletělo na kousky. Z rozbitého zrcadla už neuděláš totéž zrcadlo, co bylo předtím. Tady pomůže jen zázrak. S lidskou duší je to podobné. Musíš dávat pozor, čím ji zatěžuješ, co do ní pouštíš a jak přijímáš Boží vůli. Snadno se může stát, že se zraní. V raněné duši zůstávají jizvy, které se bez Boží milosti a zázraku nikdy nezahojí tak, aby byla čistá a krásná jako zrcadlo. Raněná duše se podobá rozbitému zrcadlu.
Nerozumní rodiče zasévají na svých polích koukol a v naději očekávají, že v době žní sklidí pšenici. Těmi poli jsou duše jejich dětí. Špatným chováním, příkladem a tolerancí zla zasévají do duší svých dětí zlo, to je ten koukol, v naději, že z nich vyrostou dobré a poslušné děti, to je ta pšenice. Co zasejete, to budete sklízet. Pokud chcete, aby vaše děti byly hodné, musíte jim být svým chováním dobrým příkladem a chránit je před vnějším zlem. Jestliže přinesou z okolí něco špatného, ihned to z nich vykořeňte, protože i když na svých polích zasejete jen samou pšenici, stejně se tam objeví koukol. Rozumný hospodář nedovolí, aby mu koukol přerostl pšenici a zničil úrodu.