18. 4. 2018
Dnes řekla Panna Maria Viktorce tato slova:
„Ti, co nechodí do kostela, ani se nemodlí, nedostanou se do nebeského království.
Ti, co chodí do kostela, ale nemodlí se, se nedostanou do nebeského království.
Ti, co nechodí do kostela, ale modlí se, se nedostanou do nebeského království.
Ti, co chodí do kostela a modlí se, ale nemilují Ježíše, se nedostanou do nebeského království.”
Ježíš řekl: „Je to návod, jak se dostat přímo do nebeského království, bez očistných trestů. Člověk musí patřit Bohu celý, nestačí jenom něco.“
19. 4. 2018
Viktorka mi říkala: „Babi, Panna Maria mi řekla, že jsou dva důležité dny. Červený a zelený. Červený je, když je na zemi mše svatá, a zelený, když je mše svatá v nebeském království.“ Pán Ježíš nám to vysvětlil: „Na zemi se slaví krvavá oběť Ježíše Krista. To je červený den. V nebeském království se už neoslavuje krvavá oběť, ale zmrtvýchvstání, proto se tento den nazývá zelený.“
21.4. 2018
Viktorka mi vyprávěla, jak k ní přišel Ježíšek s Pannou Marií a že oba měli červené pláště. Panna Maria ho měla ze živých červených lupínků, usmála se na ni a řekla: „Já jsem Neposkvrněné početí.“ Po těchto slovech ji vzali do nebeského království, přičemž ji Matka Boží nesla ve svém objetí.
Valentín dostal mail od jisté mladé ženy, která není šťastná v manželství a přemýšlí, jestli by nebylo pro ni lepší rozejít se. Pán Ježíš na její problém odpověděl tímto způsobem: „Sluho můj, věrně jsi mi sloužil, proto tě odměním. Připravil jsem ti krásné bydlení v nádherném prostředí. Je to odtud jenom tři dni cesty. Podívej se na ten strom před námi. Pokácej ho a vytesej z něho trám šest metrů dlouhý, budeš ho jednou potřebovat. Vezmi si nářadí a tento trám a jdi směrem na východ. Po třech dnech cesty pouští uvidíš oázu plnou zeleně s palácem uprostřed, který odteď bude patřit jen tobě. Tam se potkáme. Sluha porazil strom a vytesal z něho trám šest metrů dlouhý, jak mu přikázal Pán. Sbalil si nářadí a s východem slunce vzal trám na rameno a vydal se na cestu. Cesta pouští s trámem na rameni byla velmi namáhavá. Večer, když se už chystal k odpočinku, si v duchu řekl: Je to velmi těžké, já to nezvládnu. Odříznu z toho trámu alespoň metr, půjde se mi lehčeji. Uřízl metr a ráno se s východem slunce opět vydal na cestu. Večer druhého dne se situace opakovala. Třetí den ráno se s východem slunce vydal na cestu s trámem už o dva metry kratším. Při západu slunce si před sebou všiml nádherné oázy s ještě hezčím palácem. Celý natěšený zapomněl na všechny útrapy, zrychlil krok, aby tam byl co nejdřív. Když ale došel k zeleni, najednou se ocitl před hlubokou propastí obklopující celou oázu. Zvedl trám a snažil se položit jeden jeho konec na druhou stranu. Trám však byl příliš krátký, vyklouzl mu z rukou a spadl do hluboké propasti.“
22.4. 2018
Ve snu jsem se ocitla v nějakém skromnějším pokoji. Přede mnou stál zuřivý muž, držel kuchyňský nůž. U něj stály dvě malé děti, chlapeček a děvčátko. Chlapečkovi byly čtyři a děvčátku dva roky. Obě děti byly vystrašené a velmi plakaly. Vtom muž zvedl ruku a začal je bodat nožem, dokud nevydechly naposledy. Do pokoje vběhla žena a vylekaně se dívala na své mrtvé děti. Muž opět zvedl ruku a zabil i sebe. Ježíš řekl: „Barličko, i takovou smrtí odcházejí ze světa tvé adoptivní děti. Tak to vypadá v rodinách, kde není Bůh.“
23.4. 2018
V noci jsem měla takové vidění: Stála jsem v našem chrámu, ale něco se mi nezamlouvalo. Všechno bylo jinak uspořádáno a svaté přijímání rozdávaly ženy – laičky. Byla jsem z toho zhrozená. Vystrašeně jsem se dívala kolem sebe a měla jsem přitom pocit, jako bych stála v protestantském kostele. Jak jsem se tak dívala, najednou se přede mnou zjevil Boží posel. V rukou držel tabuli a řekl mi: „Čti!“ A já jsem začala číst. Bylo tam napsáno: „I přesto, že pod tímto chrámem teče voda, všechno zůstává suché.“ Pak ke mně promluvil: „Pojď za mnou!“ A já jsem šla. Vyšli jsme spolu z chrámu a dlouho jsme kráčeli nějakou neznámou zemí. Já jsem šla vepředu, Boží posel za mnou. Kráčeli jsme dlouho, byla jsem už unavená, když najednou zvolal: „Otoč se a čti!“ Otočila jsem se a viděla, jak znovu drží v rukou tabuli, na které bylo napsáno: „I když teď…“ a dále, i když jsem to ve snu přečetla, po probuzení jsem na ten text úplně zapomněla. Když jsem to přečetla, Boží posel mi řekl: „Pokračuj v cestě!“ Kráčela jsem, ale stále obtížněji. Byla jsem už velmi vyčerpaná, když opět na mě zavolal: „Otoč se a čti!“ A na tabuli bylo napsáno: „I když tě velmi miluji, miluji, miluji, miluji, miluji, budeš …“ a dál byla slova zamlžena. Slovo miluji bylo napsáno pětkrát.
Ježíš mi vysvětlil, co tato slova znamenala. Řekl: „I když se v tomto chrámě dějí věci, které by se dít neměly, a zdá se, že ničí jeho základy, zůstane i přesto místem plným milosti. Neuškodí mu. Barličko, ostatní věci znát nemáš, proto ti byly skryty a zamlženy. Poznáš je, až přijde čas.“
Viktorka mi dnes řekla: „Babi, já jsem milovala Ježíška i Pannu Marii, už když jsem byla u maminky v bříšku.“
28. 4. 2018
Viktorka mi řekla: „Babi, dnes jsem si hrála v nebeském království s děvčátky. Seděly jsme na krásné louce plné květů u dřevěných stolů a hrály jsme si s plastelínou. Plastelína je tam černá a šedá. Je z okvětních plátků a je vláčná, protože je v ní taková šťávička. Každé děvčátko i já jsme měly skleněné tabulky a na ně jsme si lepily z té plastelíny různé obrázky. Každá měla svou paletu, ve které byl barevný pyl. Tím jsme si barvily plastelínu. Já jsem si vytvořila koníčky Majčinku a Valenta, a když jsem je vymalovala, na chvíli ožili. Pak zůstali stát. Děti si tam stále hrají tak, že si dělají obrázky. Já jsem si také vyrobila obrázky s motýlky a hodně s Pannou Marií. Těch jsem udělala nejvíc, protože Pannu Marii hodně miluji a i ona mě má velmi ráda. Dnes jsem si hodně pohrála. Byla jsem také na dětském hřišti, kde jsou kromě skluzavek a prolézaček také houpací zvířátka ze dřeva, ale nejsou na pružinách jako u nás na zemi, ale na takových stoncích. Skákala jsem na své Majčince přes překážky, které byly stonkové, růžičkové, lupínkové, ale i vodní, takové potůčky. Bylo mi moc krásně. Mně se, babi, na zemi vůbec nelíbí. V nebeském království je všechno tak krásné, i skály jsou tam krásné. Jsou takové barevné, růžové, oranžové, zelené, žluté, tyrkysové, červené… všelijaké. A víš, co mi dnes řekla Panna Maria?“ „Co?“ zeptala jsem se jí. „Řekla mi, že vesmír je nekonečný a také nebeské království je nekonečné, ale Země je jenom takový malý míček v porovnání s nebeským královstvím. Že je to pro člověka nepochopitelné, ale je to tak. Že vzdálenosti mezi krajinami jsou obrovské, že Země je proti tomu nic.“
