21. 7. 2018
Viktorka mi řekla: „Babi, Panna Maria mi řekla, že ne všechny dušičky, které přicházejí do nebe, procházejí třemi částmi, ale že jsou i takové duše, které přijdou na místo, kde jsou jenom jeden den.“
Ježíš to vysvětlil: „Ano, je to tak. Jsou to duše, které jsou připravené na vstup do nebeského království už tady na zemi. Jsou to většinou ty, které svatořečí Církev, ale jsou to i takové duše, které svatořečené nejsou, ale vedly svatý život ve skrytosti.“ Zajímalo mě, jak se po rozsudku dostane duše do očistce nebo do pekla. Poprosila jsem Valentína, aby se na to Pána Ježíše zeptal. Ježíš řekl: „Peklo a očistec jsou otevřené, takže se tam duše po rozsudku propadne.“
22.7. 2018
Dnes mi Viktorka řekla toto: „Babi, Panna Maria mi zase vyprávěla o krajinách, nejvíc o nektarové. Řekla mi, že čím je krajina v nebeském království od Boha vzdálenější, tím je chladnější a tmavší. A i dny jsou tam stále kratší a noci stále delší. Říkala mi, že v nektarové krajině jsou dny velmi krátké a že trvají jenom několik hodin.“
Pán Ježíš řekl: „Je to tak. Je to podobné jako na zemi. Čím je krajina severněji, tím je chladnější a dni jsou kratší.“Panna Maria dodala: „V nektarové krajině jsou dny tak krátké, že někdy trvají jenom tři hodiny.“
23.7. 2018
Viktorka mi vyprávěla další zajímavé věci. Řekla: „Babi, na konci květové krajiny jsou plastelínová městečka. Jsou dvě. Pro děvčata a pro chlapce. Městečko pro děvčata se jmenuje VONDI a městečko pro chlapce se jmenuje OO. Každá krajina má plastelínová městečka pro děti, ale Panna Maria mi říkala, že nejhezčí jsou v květové krajině. Plastelínové městečko VONDI má nízkou závoru a na ní je napsáno VONDI. Nikdo v tom městečku nebydlí, ale je na hraní pro děvčátka. Je celé fialové a všechno je v něm z plastelíny. Fialové jsou stromy, různé stavby, květy, lavičky… všechno. Je tam teploučko a fouká tam příjemný vánek. Jsou tam i ulice, náměstí, sochy. A je velké tak, že si to člověk neumí ani představit. Panna Maria mi řekla, že je tak velké, že se to nedá ani popsat. Jsou tam i palmy a stoly, za kterými, když máme hlad, jíme. Jen co dostanu na něco velkou chuť, andílek strážný mi to přinese. Velmi ráda chodím do tohoto městečka, protože si tam můžu hrát a tvořit různé věci. Řeknu ti, babi, to městečko je tak nádherné. Panna Maria mi říkala, že stále roste, protože stavby, které tam děti vytvářejí, jsou nezničitelné, jsou tam navždy. Já jsem vytvořila tři koníky a stavím také obchůdky. Ve městečku je oranžové moře, ve kterém se děti potápějí a hrají si s malými rybičkami. I já si s nimi hraju. Ryby chlapečci mají šupinky a rybky děvčátka jsou hladké. Chytám je do rukou a dávám jim pusinky. Jsou tak roztomilé.“ „A jak se do tohoto městečka dostaneš?“ zeptala jsem se. „Vždyť říkáš, že květová krajina je tak obrovská, že si to lidé neumí ani představit.“ „Babi, do městečka pro děti se jezdí na takovém točícím se kolotoči, který je buď čtverec, trojúhelník, kruh, nebo květ. Já jezdím v květu. Všechna děvčata, která chceme jít do VONDI, do něho nasedneme, květ se nad našimi hlavami zavře a vzlétne. Je celý z plastelíny a uvnitř oranžový. Do kolotoče si bereme i svá živá zvířátka, se kterými si v městečku hrajeme. VONDI je celé z fialové plastelíny, jenom kostelík ne. Ten je zděný a je celý červený. V městečku je taková krabice, ve které jsou cihličky z plastelíny. Krabice se nikdy nevyprázdní a je vždycky plná. Ve městečku je i takový stojan, ve kterém je také plastelína. Děti si klikou natočí a vytisknou tolik plastelíny, kolik chtějí, a je také pokaždé plný. U stojanu stojí jedna obrovská slunečnice a krabice je u palem. Z cihliček si stavíme různé domečky a to tak, že je skládáme na sebe a lepíme trávou z plastelíny, namočenou v oranžovém moři, které je jenom v květovém VONDI. Pak ty cihličky vyškrabujeme a natíráme barevným pylem. Vyškrabujeme různé obrázky, a když je stavba hotová, ponoříme ji do oranžového moře, voda vyšplíchne, stavba vzlétne do vzduchu a poletuje sama po VONDI za námi, co sedíme v kolotoči. Tam, kde v městečku přistaneme my, přistane i stavba. Vystoupíme z kolotoče, najdeme volné místo a náš výtvor tam postavíme. Očistíme ho lupínky namočenými v oranžové vodě, a když to máme hotové, zavoláme kluky z městečka OO, aby se přišli podívat. Z VONDI se prochází do OO, kde kluci staví také různé stavby, ale nejraději různá vozidla. Městečko OO je celé z bílé plastelíny. Ve VONDI je kostelík zděný, červený a promítá se tam život Panny Marie. V OO je kostelík zděný, oranžový a promítá se tam život Ježíška. Kluci také zvou děvčata do svého městečka a vozí je v těch vozidlech. Všechny děti na sebe voláme jménem. Do dětských plastelínových městeček chodí i dospělí a dívají se, jak si děti hrají, ale já jsem, babi, dospělé neviděla, to mi řekla Panna Maria.
A víš co, babi, ještě něco ti řeknu. Do plastelínového městečka přichází i Ježíšek, zářivý jako slunce, a také Panna Maria, zářivá jako slunce. Když nás Ježíšek zavolá, vejdeme do kostelíka, sedneme si do lavic a díváme se na život Panny Marie. V tom kostelíku se nezpívá, jenom dívá. Zářivý Ježíšek jako slunce a zářivá Panna Maria jako slunce chodí jenom po květové krajině. Nikdy nevejdou do listové, stonkové a nektarové krajiny. Se zářící Pannou Marií chodí i děti, které mají tvář jako obláček, takovou zamlženou, a nemají ještě svého andílka strážného. Stále si s nimi něco šeptá a také oni si šeptají. Když je v nebeském království nějaká oslava, sedí u ní a oslovují ji SEMIANA, což znamená maminka, a ona jim říká SENILIT, což znamená mé dětičky. Panna Maria mi říkala, že až ty dětičky vyrostou, budou zářit jako malá sluníčka a že i já jsem byla takový obláček. A ještě ti něco řeknu, babi, Panna Maria má pokaždé jinou barvu očí. Jednou má modré, jindy zase zelené, ale nevím proč.“
Pán Ježíš nám všechno vysvětlil: „V nebeském království jsou městečka pro radost dětí. Jmenují se VONDI a OO. Kostelíky jsou v nich barevné proto, aby vynikaly. Děti se zamlženými tvářemi jsou vybrané duše mnou a mojí Maminkou a mají sloužit na zemi našim záměrům. Šeptají, protože jde o budoucnost, která nemá být poznána ani dušemi v nebi. Je to tajemství, proto mají i tyto duše zamlženou tvář. Jednou budou tyto duše mezi svatými zářit jako malá sluníčka. Má Maminka mění barvu svých očí, jak se jí to líbí, a přizpůsobuje ji svému oblečení. Viktorka řekla pravdu. Bůh nikdy nevejde do listové, stonkové a nektarové krajiny. Panna Maria vejde, ale nikdy tam nevejde zářivá v oslavené podobě, ale jenom v lidské.“
