1. 2. 2018
Dnes mi Viktorka řekla: „Pojď, babi, budeme mít náboženské okénko. Chci si s tebou povídat o nebeském království.“ Když byla totiž ještě mladší, říkala jsem jí s dcerou Majkou: „Pojď Viktorko, budeme mít náboženské okénko, budeme si vyprávět o Ježíškovi.“ Toto téma měla a stále má ráda. Sedla jsem si vedle ní a vnučka hned začala: „Představ si, babi, že v noci u mě zase byla živá Panna Maria i s malým Ježíškem. Nad ní byl holoubek a vedle ní stál můj anděl strážný. „A jak vypadali?“ zeptala jsem se. Řekla: „Panna Maria byla velmi krásná, byla u mě až u postele. Já jsem si sedla a dívala se na ni. Měla bílé šaty z nebeské látky a v pase zavázanou širokou červenou stuhu. Vlasy měla vlnité, rozpuštěné, ale ze strany i nahoře na hlavě je měla učesané do vrkoče a ozdobené také červenou stuhou. Na hlavě měla bílý průsvitný závoj a kolem něj svatozář z barevných růžiček. Barevné růže měla i pod nohama a měla i červené srdce, tady, babi,“ a ukázala mi na hruď. Pak pokračovala: „Ježíšek měl modré šaty a představ si, babi, že i on měl bílý průsvitný závoj, ale jenom po ramena. Usmívali se na mě a řekli, že se mě už nemůžou dočkat. Také holoubek a anděl mi říkali, že se mě už nemůžou dočkat. Babi, já už chci jít do nebeského království, proč musím být nejdřív na zemi?“ Vysvětlila jsem jí: „Viktorko, musíme být nejprve tady na zemi, abychom ukázali Bohu, jestli si zasloužíme přijít do nebeského království. Musíme dělat hodně dobrých skutků, abychom si nasbírali mnoho pokladů, které nám Ježíšek ukládá v nebi, a až pak můžeme jít k němu.“ Na to mi řekla: „Babi, Panna Maria mi říkala, že já už mám nasbíraných hodně pokladů a že nepůjdu do očistce, ale rovnou do nebe, ale předtím, než se k nim navždy přestěhuji, musím si očistit dušičku tady na zemi, aby byla bílá, protože na ní mám trošku šedé flíčky, ale jenom trošku, babi. A víš, co mi řekl z obrazu Ježíšek? Řekl mi, že trníky, které mám na dušičce, jsou všechny z jeho trnové koruny.“ Ježíš promluvil: „Viktorka je úžasné děvčátko. Nemá žádné světské ambice. Jejím jediným cílem je nebeské království.“ Potom ještě dodal: „Valentíne, pošli knězi, se kterým jsi byl na setkání s mládeží, tento vzkaz: ‚Můj milovaný synu. Děkuji, že kráčíš po mých cestách. Kdo kráčí po mých cestách, nemusí se bát. Mé ruce jsou nad ním.“
4. 2. 2018
V noci jsem se modlila za všechny potracené děti, ke kterým se nehlásí jejich biologičtí rodiče. Najednou jsem uviděla ručku dítěte v lůně matky, jako kdyby mi zamávalo. Ježíš řekl: „Viděla jsi jedno z potracených dětí, protože jsi jejich maminka. Zamáváním ti děkovalo: Děkuji ti, maminko moje.“
5.2. 2018
Pořádají se samé plesy a zábavy. Pán Ježíš promluvil: „Valentíne, děkuji ti za věrnost.“ Valentín řekl: „Ježíši, vždyť je to samozřejmost.“ Ježíš: „Není to samozřejmost. Jak vidíš, v dnešní době to vůbec není samozřejmost. Když se lidé baví, plesají, tančí a dělají jenom to, co se jim líbí, to není věrnost.“
Dnes mi vnučka Viktorka říkala: „Panna Maria mi zase vyprávěla hezké věci.“ Zeptala jsem se jí: „Jaké?“ Viktorce se rozzářila očka a začala: „Představ si, babi, že ke každé louce s květinami vede jiná cestička. Panna Maria mi říkala, že cestičky jsou dlouhé a že jsou barevné. Že jsou z barevné travičky. Bílá travička vede k růžičkám, zelená k jetelům, černá k fialkám, žlutá ke kopretinám, oranžová k orchidejím, modrá k barevným míchaným květům, růžová k červeným tulipánům, stříbrná k purpurovým květům atd. Řekla mi, že v nebeském království nejsou jen lavičky, ale také velké květy, na které se dá i lehnout, a že když se chci dostat ke zvířátkům, dostanu se k nim chodníkem z drobných květinek, a že sloni jsou tam tak malí, že si s nimi děti hrají jako s hračkami. Jsou to živé hračky. Také mi říkala, že když budu mít chuť, můžu si z kteréhokoliv stromu utrhnout ovoce a na tom místě hned naroste nové. Říkala mi i to, že nebeské království je jedno velké Srdce, kde jedna polovina Srdce je Ježíškova a druhá je Panny Marie, a že andílci tam stále krásně zpívají. A víš, co mi ještě řekla, babi? Řekla mi, že slunečnice jsou tam tak velké, že jsou vyšší než paláce a že jsou obrovské. Říkala mi, že šaty se v nebi neukládají do skříně, tam nejsou šatníky, že každý tam má oblečené jedny šaty, které se myšlenkami mění. Na jaké šaty si pomyslím, na takové se změní. Ale ne každý si jich může měnit, kolik chce a na jaké chce. Všechno je podle zásluh. Kdo si jaké poklady nasbíral, takové bude mít šaty. A také mi řekla, že brána v nebeském království je zamčená. Nikdo nevejde do nebeského království, kdo si to nezaslouží, ani se nikdo, kdo už je v nebi, nikdy neztratí.“
