14. 2. 2018
Dnes s Pánem Ježíšem přišel i svatý Valentín. Mému manželovi přišlo v té chvíli líto, že jsme ho nezapsali do litanií k našim patronům, a proto prosil světce, aby mu to prominul, že je mu to velmi líto. Svatý Valentín se usmál a s láskou promluvil: „Valentíne, já tě doprovázím od malička. Nevadí, že ses ke mně celý život neobracel. Já jsem byl stále s tebou a mám z tebe radost. Žehnám tobě i Barličce.“
Ježíš řekl: „Barličko, zapisuj všechno, co ti Viktorka říká.“ Dnes mi začala Viktorka znovu vyprávět, co viděla v nebeském království. Řekla mi: „Babi, když mě vzala Panna Maria do nebeského království, dostala jsem krásné šaty. Panna Maria říkala, že jsou to návštěvní šaty. Byl to velký bílý květ, který jsem na boku měla sepnutý malou živou růžičkou. Měla jsem krásné dlouhé vlasy a celá jsem zářila. Panna Maria mě držela za ruku a ukazovala mi samé krásné věci. Měla oblečené oranžové šaty, tmavě růžový závoj a kolem hlavy měla jako vždy svatozář ze živých barevných růžiček. Čekalo mě 55 andílků. Můj anděl strážný měl šaty jako ze živých květů. Kráčela jsem bosa po heboučké, měkoučké, nikdy nevadnoucí travičce a nad námi lehoučce lítali krásní barevní ptáci. Měli barvy, jaké my na zemi neznáme, a nádherně zpívali. Jeden ptáček mi sednul na rameno a všude se mnou chodil. Všichni ptáčci tam krásně zpívají a lehoučce se vznášejí. Zpívají jakousi melodii. Mé šaty měly i křidýlka, takže když jsem chtěla vzlétnout, vzlétla jsem a viděla hodně hezkých věcí, viděla jsem nebeské království shora.“ Zasmála se a dodala: „Babi, vždyť já jsem měla létající šaty.“ A pokračovala: „Viděla jsem chodníčky a cestičky, o kterých mi Panna Maria vyprávěla. Viděla jsem samé krásné louky. Ke každé vedou chodníčky a všechny jsou barevné. Modré vedly k jablkům a hruškám, zlaté ke slunečnicím… i pávy jsou tam krásní. Procházejí se po nebeském království. Když jsem se jednoho dotkla, svalil se, a když jsem ho vzala na ruce, otevřel očička. I děti jsem tam, babi, viděla. A také mi zamávaly. Hrály si s malými štěňátky a některé skákaly na koníčcích přes překážky.“ „A z čeho byly překážky?“ zeptala jsem se. A ona mi hned začala s rozzářenýma očičkama vysvětlovat: „Překážky byly z barevných růží a plot, kde si s nimi hrály, byl z červených tulipánů. A jsou tam i dětská hřiště, ale ne taková jako na zemi, ale mnohem hezčí. Jsou plná květů a všechno tam voní.“ „Jsou tam i houpačky a skluzavky?“ „Ano,“ odvětila. „A jsou tam i kolotoče. Všechno je tam ozdobené květy. Houpačka je velký barevný květ, který visí na stonku a jemný vánek ho houpá. Já jsem se také houpala. Květ se ke mně sklonil, já jsem si sedla, zvedl mě a větřík mě rozhoupal. I skluzavky, babi, jsou z různých barevných květů. Z růžiček, a také jsou jiné než na zemi. Když jsem je chtěla vyzkoušet, nejvyšší květ se ke mně sehnul, já jsem si sedla a on mě vyzvedl a posadil nahoru. Pak jsem se spustila. Bylo to tak krásné. A viděla jsem i kůzlátka. Bylo jich hodně moc. Panna Maria mi řekla, že je jich víc, než na celé zemi. Viděla jsem i koníky, jak se pasou na jeteli. Koníci jsou tam malí, menší než poníci, ale i velcí. Také ovečky jsem viděla. Jsou malinké a všechny jsou růžové. I kravičky a slepičky jsou tam krásné a je tam nádherné moře, na kterém plavou malé barevné kachničky. A v moři se dá i potápět a všechna zvířátka voní. Panna Maria mi povídala, že zvířátka si sama vyrábějí voňavky z květů, a to tak, že je v papulce nejdřív mixují, pak ždímají a pak je vycucají. Zvířátka tam jedí i voňavý jetel a travičku. I já jsem tam mohla jíst. Utrhla jsem si slaďoučkou mrkvičku a hned na tom místě narostla nová. Úplně stejná. I kedlubnu jsem dostala. Byla růžová a moc mi chutnala. Jako med. I hrušky jsou tam růžové a chutnají jako med. Jablka jsou oranžová, růžové jsou i mandarinky, pomeranče jsou tmavě modré. Zelenina je růžová, oranžová a purpurová… Medík je tam velmi chutný. Medíky jsou tam všelijaké, každý má chuť z jiné květinky. Je to nebeský med. A víš co, babi? Viděla jsem i obrovský les. Byl velmi hustý a voňavý. Protože je velmi hustý, je tam velká tma. Když jsem do něho vešla, pod nohama se mi rozzářil květ. Panna Maria mi říkala, že v lese jsou chodníky ze živých zářivých květů, aby dušičky viděly, kam kráčejí, a že v něm jsou i opičky. Ale neviděla jsem je. A také mi řekla, že ten les je velmi velký. Za lesem se pasou zvířátka a pod lesem jsou krásné paláce a jsou tam kopce. Mnoho kopců a mnoho luk. I mráčky tam jsou, ale jiné než na zemi. Třpytí se a někdy z nich padají třpytky. A mohla bych si do hlíny udělat díru, zasadit tam stonek a hned by mi vyrostl krásný kvíteček. Ale ta hlína je jiná než na zemi. A ještě ti, babi, něco řeknu. Viděla jsem i koně zapřažené do vozu, i do kočáru. Kočáry a vozy jsou z květů a jejich kola z nebeských listů. Já jsem si mohla sednout do vozu, který táhlo šest strakatých koní. Kam jsem si pomyslela, že chci jet, tam jeli. Panna Maria mi řekla, že vozy a kočáry jezdí po celém království, ale ne každá duše si do nich může sednout, jenom ta, která si na zemi nasbírala poklady, a ani na louky se nedostane každá duše. Všechno v nebi je podle zásluh. A víš co, babi, v nebeském království je i masíčko, kuřecí a rybí, a má vynikající chuť. A všichni tam chodí bosí po krásné nikdy nevadnoucí travičce a po chodníčcích ze živých květů.“ „A jaké je tam nejmenší dítě?“ zeptala jsem se. „Takové,“ a ukázala mi výšku asi jednoročního dítěte. Pak smutně řekla: „Nechtěla jsem se vrátit na zem, ale Panna Maria mi říkala, že musím, protože ještě potřebuji nasbírat mnoho pokladů do truhličky, kterou mám v nebeském království.“ „Viktorko, a jak dlouho jsi byla v nebi?“ „Velmi dlouho.“
Večer u svatostánku Valentín poprosil Pána Ježíše, aby řekl lidem pár slov pro toto postní období. Místo pár slov Ježíš nadiktoval tyto příběhy na rozjímání:
