20.2. 2018
Satan mi ukradl křížek, který tak miluji. Přivezla jsem si ho z Garabandalu a je velmi zvláštní. Je to malý osmicentimetrový křížek modré barvy, na kterém je ukřižovaný Ježíš a za ním na kříži je Panna Maria jako Spoluvykupitelka. Když se modlím, držím ho v ruce a současně líbám Ježíše i jeho Maminku. Jak jsem se tak modlila, na chvíli jsem zdřímla a po probuzení jsem zjistila, že křížek zmizel, že ho už nemám.
21.2. 2018 – ráno
Pán Ježíš mi vzkázal: „Satan ti křížek musí vrátit. Ještě dnes ho budeš mít doma.“ Tak se také stalo. O dvě hodiny později jsem ho spatřila pohozený na koberci pod stolem.
Večer Pán Ježíš promluvil: „Valentíne, Barličko, kajte se a rozjímejte. Budete teď opuštění, tak jako jsem byl opuštěný já, když jsem byl na poušti. Valentíne, čím víc se ke mně budeš přibližovat, tím víc a silněji budu působit skrze tvé ruce.“ Přišel i svatý Charbel. Řekl, že nás zítra očekává. Pán Ježíš řekl: „Potřebujete k němu jít.“ Každý měsíc 22. se totiž v Domě sv. Alžběty slouží mše svatá ke cti sv. Charbela. Po jejím skončení mohou věřící vzdát úctu relikvii tohoto světce a kdo chce, může být i pomazán olejem, který stále vytéká z jeho těla a má uzdravující účinky.
22.2. 2018
Dnes ráno, když jsem se modlila bolestný růženec, jsem během desátku „který se pro nás krví potil“ slyšela bolestný povzdech Pána Ježíše a viděla, jak se při tom zasténání třásl bolestí. Pak za mnou přišla duše papeže Pavla VI.
Ježíš řekl: „Proto jsi, Barličko, slyšela mé bolestné zasténání, abych vám připomněl, že se v této postní době máte víc soustředit na mé utrpení. Papež Pavel VI. se vám přihlásil jako další patron. Žil v těžké době a vy jste žili za jeho pontifikátu. Chce vám pomáhat a provázet vás na našich cestách.“ Večer jsme byli na mši svaté ke cti sv. Charbela. Vyzpovídali jsme se, a jen co jsme si sedli do lavice, už u nás byl světec. Oběma nám položil ruce na hlavu a dlouho prozpěvoval nějakou modlitbu. Opakoval ji několikrát.
23.2. 2018
Při modlení jsem slyšela jméno Jeremiáš. Pak ke mně přicházelo mnoho duší. Některé samotné, některé ve skupinách, dokonce i celé zástupy. Ježíš promluvil: „Viděla jsi duše těch, kterým pomáháte a kterým jste pomohli skrze vaše modlitby. Proč jsi slyšela jméno Jeremiáš? To proto, že budete mít osud podobný tomu jeho. Nepochopení, nepřijetí, problémy jaké měl Jeremiáš.“
Dnes jsem byla s dcerou Majkou a Viktorkou u zubaře. Viktorka řekla, že chce mít u sebe babičku. Už od malička má problémy se zoubky. Nejprve se jí velmi rychle pokazily a teď se zjistilo, že se jí vzpříčily kořeny zoubků a prorazily dáseň směrem nahoru pod horní ret, a proto byl potřebný těžký zákrok. Nastal však velký problém, který Bůh dopustil. Stomatoložka navrhla, že jí všechno dobře umrtví a pro jistotu vytáhne všechny čtyři zbylé zoubky najednou. Ale injekce, která byla pro dítě velmi bolestivá, nezabrala, a tak si Viktorka vytrpěla přeukrutné bolesti. Od utrpení se až třásla a její pláč a nářek jsme dlouho nedokázali utišit. Ježíš řekl: „Já jsem to dopustil. Každý svatý musí projít svým utrpením. To není procházka růžovou zahradou. Každý svatý měl své utrpení a kříž, jako já sám. Chci ji naučit trpět.“
24.2. 2018
Viktorka mi říkala: „Babi, Panna Maria s malým Ježíškem zase byli v noci u mě. Řekla mi, že za ty bolesti se zoubkama jsem dostala spoustu pokladů a že jsou tak těžké a velké, že si to neumím ani představit. Že jsou těžší než já. Pak mi Ježíšek řekl, že se mě už nemůže dočkat. I andílek strážný mi to řekl a také holoubek. Všichni mi to říkali, i Panna Maria.“ Už jsem si myslela, že Viktorka mi povyprávěla všechno, co viděla v nebeském království, ale překvapila mě, když řekla: „Babi, budeme mít náboženské okénko. Povím ti, co jsem ještě v nebeském království viděla.“ A hned začala: „Víš, babi, Panna Maria, když mi ukazovala zvířátka, řekla, že jsou tam i dinosauři, že jsou menší než poníci, ale že mi je nemůže ukázat, protože na to, abych je viděla, si potřebuji ještě nasbírat mnoho pokladů. Ani stébélka jsem si nemohla zasadit, aby mi z toho vyrostl kvíteček nebo kytička, mohla jsem se jenom dívat, jak to dělají děti. Panna Maria mi řekla, že ony si už nasbíraly poklady, a proto můžou dělat a vidět všechno, po čem touží. Já ještě ne.“ Zeptala jsem se jí: „Viktorko, už jsi mi vyprávěla, jaké je nejmenší dítě v nebeském království, ale neřekla si mi, jaké je největší.“ A ona na to: „Jako náš Samko.“ Našemu vnoučku Samkovi je 9 let, přesněji 9,5 roku. Pak pokračovala: „Babi, já jsem viděla velmi mnoho dětí a povídaly si se mnou. Byly tak krásné a měly velmi pěkné vlasy, takové zářivé. U každého byl jeho andílek strážný, se kterým si hrálo. Panna Maria mi řekla, že i můj andílek strážný bude stále se mnou. A víš co, já jsem s dětičkami také jedla. Samá taková chutná jídla, polívčičky i masíčka, a ne jenom rybí a kuřecí, ale všelijaká, na jaká jsem měla chuť. I mléko jsem tam pila. Bylo růžové, ale také bílé. A měla jsem i rýži a brambory.“ „A kdo ta jídla připravuje, Viktorko, kdo je vaří?“ A ona hned: „No přece andělé, kteří to mají na starosti. Oni, babi, i obsluhují. Nosí jídla na krásných talířích, jako ze živých květů, i příbory jsou tam z květů a také stoly. Ty jsou z obrovských květů. Ale také dřevěné. Menší stoly jsou pro děti a ty větší pro dospělé. A pila jsem z květinových pohárů.“ „A viděla jsi také dušičky dospělých?“ „Ne, já vidím jenom dušičky dětí. A viděla jsem i motýly, kteří tam létají. Babi, oni jsou takoví legrační. Mají legrační barvy a křidýlka mají jakoby olemovaná krajkou, nohy mají na konci stočené jako slimáček.“ A začala kreslit, abych to pochopila.
