12.4. 2019
Valentín pociťuje svrbění a bolest v dlaních i na nohách. Ježíš řekl: „Zvykej si, Valentíne.“
15.4. 2019
Když jsem se modlila, slyšela jsem hlas mladého děvčete, které říkalo: „Tento muž je bohatý. Svádím ho pohledem. Kdyby si mě vzal, bude o mě postaráno. Budu se mít dobře. Nic mi nebude chybět.“ Pak se mi ukázal nápis výstavního centra…
Ježíš řekl: „Je to realita dnešních dní. Hezká děvčata si hledají bohaté muže, aby měla pohodlný život, a tito muži si myslí, že je chtějí z lásky. Příležitosti pro takto smýšlející děvčata jsou na velkých výstavách, kde se tito bohatí podnikatelé prezentují. Tam je loví a oni si myslí, že je milují.“
16.4. 2019
Dnes se ve všech zprávách hovoří jenom o požáru v Notre Dame. Celý chrám zachvátil požár a je velmi zničený. Lidé se na to dívají na videích a pláčou. Ptali jsme se Pána Ježíše, proč to dopustil. Ježíš smutně poznamenal: „Notre Dame už nebyl na oslavu Boha, ale velká turistická atrakce, proto jsem to dopustil. To torzo, co zůstalo, je obrazem křesťanství ve Francii.“
19.4. 2019
Když jsem se modlila, najednou se před mýma očima objevila kožená krabička, ve které byly vložené lístečky, spíše kartičky se jmény našich patronů. Jedna z nich se najednou uvolnila a ukázal se mi obrázek se sv. Charbelem. Pak jsem slyšela, jak se se mnou modlí hodně hlasů a jeden z nich, jakoby tohoto světce, se předmodlíval, ale ne v mém jazyce, ale v nebeském. Ježíš nám to vysvětlil: „Vždy, když se modlíte, modlí se s vámi i všichni vaši patroni. Jeden z nich vždy vede celou skupinu. Dnes to byl sv. Charbel.“
20.4. 2019
Pán Ježíš dal Valentínovi vzkaz pro všechny členy Společenství přátel Eucharistie: „Moji milí. Neznepokojujte se tím, co se dnes kolem vás děje. Na všechno se dívejte pohledem víry. Slovensko ochráním. Ochráním i Česko, pro tu hrstku věrných. Nezdvihnu na něj svoji ruku. V nepříznivých situacích se dívejte jenom na mě. Následujte mě! Důvěřujte mi! Mé požehnání vás bude provázet po celý rok. I moje ruce vás budou chránit.“
Dnes volala dcera Majka a řekla mi: „Mami, slyšela jsem, jak si Viktorka povídá s Ignáckem a říkala mu: Ignácko, až vyrosteš a půjdeš ke svatému přijímání, ne že zakousneš, protože je to živý Ježíšek. Ignácku, nikdy to neudělej!“ Když se jí dcera zeptala, jak ví, že je to živý Ježíšek, vždyť vidí jenom oplatku, Viktorka odpověděla: „Mami, já nevidím oplatku, já vidím ukřižovaného Ježíška.“ Dcera se jí zeptala: „Odkdy?“ Řekla: „Stále.“ Ježíš řekl: „Viktorka říká pravdu. Nevidí oplatku. Vidí mě živého, ukřižovaného.“
Pán Ježíš latinsky požehnal všechny členy Společenství.
21. 4. 2019
Od 17. 4. do 23. 4. máme u sebe mou mamku. Chtěla k nám přijet na svátky a my z toho máme všichni radost. Pán Ježíš mi po Valentínovi vzkázal: „Barličko, dobře se o ni starej, máte u sebe ukřižovaného Ježíše. Děláš to s láskou, dělej to i nadále.“
23.4. 2019
Moje mamka odjela domů. Ježíš řekl: „Barličko, příkladně jsi se starala o svou matku. Tvůj otec ti za to děkuje.“
24.4. 2019
Ve snu jsem byla na nějakém výletě. Byla jsem mladá, středoškolačka. Na výletě nebo zájezdu, byli i moji spolužáci z gymnázia a nástavby. Byli jsme v nějaké neznámé, ale velmi zajímavé krajině. Bydleli jsme v jakési podivné budově plné labyrintů. Já jsem byla ubytovaná se dvěma přítelkyněmi ze školy, z čehož jsem měla radost, protože jsme měli všude chodit ve skupinkách, nikdo nesměl chodit sám, protože šlo o velmi nebezpečnou krajinu. Tak se vytvořily různé skupiny mladých lidí, kteří chodili všude spolu. Ani po chodbách se nikdo nesměl pohybovat sám. Bylo to zakázané. Z každé strany hrozilo nebezpečí. Když jsme měli jít na snídani, mé přítelkyně odešly a nechaly mě samotnou. Velmi jsem se vylekala a začala je hledat. Vystrašená jsem běhala po chodbách, až mě nakonec napadlo, že jídelna je možná v suterénu. Bylo tomu tak. Když jsem je viděla sedět u stolu, rozběhla jsem se k nim a celá šťastná děkovala Bohu, že jsem je našla. Nic jsem jim nevyčítala, chovala jsem se k nim hezky, ale ony mě po celou dobu ignorovaly. Prosila jsem je, aby mě už nenechávaly samotnou, ale ony se na sebe jen škodolibě usmívaly. Pak mi jedna z nich řekla: „Koukni se na tu skupinu kluků. Nenávidí tě a chtějí tě zabít, protože se jim nelíbí tvé chování.“ Podívala jsem se a viděla spolužáky, kteří se na mě zlostně dívali. Nechápala jsem proč. Vždyť jsem jim nic zlého neudělala. Zatímco jsem se dívala na skupinu chlapců, znovu mi utekly a já nevěděla, kam jít. Hledala jsem je ve všech pokojích, byly to vlastně třídy gymnázia, a zoufale jsem se ptala každého, koho jsem potkala, jestli je někde neviděl. V té budově jsem cítila samé zlo, nenávist a všechno to, co člověka zraňuje. Najednou jsem ve všech, co jsem potkala, viděla samé zlé duchy. Utíkala jsem a hledala výtah, že se vrátím do svého pokoje a že z něho nevyjdu, dokud tento hrozný výlet neskončí. Výtah jsem našla, a jen co jsem do něho nastoupila, vešla ke mně jakási zvláštní mladá žena a dva muži. Žena byla milá, hezká, měla pěkné šaty jako z jiného světa a zajímavý účes. Ti dva muži byli odporní a vypadali jako monstra ze sci-fi filmů. Žena se na mě usmála a řekla mi: „Jak je možné, že v téhle krajině chodíš sama? Je to nebezpečné. Musíš se urychleně skrýt v pokoji.“ Jeden z těch mužů mě začal líbat, ale ona ho ihned okřikla a řekla mu, že se mě nesmí ani dotknout. Poslechl ji a stáhnul se. Vystoupili jsme z výtahu, chytla mě za ruku a spolu se mnou přistoupila k malému okénku, podobnému jako jsou na vrátnicích, a s někým tam hovořila. Jak tak stála, najednou upustila z ruky na podlahu nějaký dopis v obálce a několik bankovek. Jeden z těch mužů je chtěl zvednout a ukrást i tu obálku, ale ona zvolala: „Neopovaž se, to patří jí!“ Pak se otočila a řekla: „Jsou tvé. Odteď ti nesmí nikdo ublížit.“ Zvedla jsem je a vyběhla z budovy ven. Tam jsem spatřila dvě starší ženy a zeptala jsem se jich, jestli neviděly mé dvě přítelkyně, že je pořád hledám. Řekly mi, že ano, že je viděly, jak kráčejí po pláži se dvěma chlapy. Jak jsem tak stála, viděla jsem, že budova je luxusní hotel. Pak jedna z nich zvedla ruku a ukázala na oblohu: „Podívej, vidíš ty čáry? To jsou cesty, po kterých chodily, a ta která se právě vytváří, to je ta, po které zrovna kráčejí. Podívej se, tady všechno vidíš. Tady byly v devět, tady v půl desáté, tady v jedenáct a tady jsou teď.“ Koukla jsem se a viděla jsem na obloze bílé cestičky, jaké zůstávají na místě, kudy proletělo letadlo. Lekla jsem se a utíkala se schovat do pokoje. Vtom jsem se probudila.
