4.3.2017
Příběh první.
Byli dva bratři. Bůh je obdařil milostmi, takže měli velký stupeň poznání. Viděli všechno, co se kolem nich děje zlého, a hříchy druhých je velmi rozčilovaly. Proto se rozhodli, že to začnou napravovat. Začali upozorňovat lidi na jejich nedostatky a poklesky, vedli plamenné řeči a posuzovali a odsuzovali hříšníky, se kterými přišli do styku. Účinek a výsledek všeho jejich úsilí byl asi takový, jak když zavane vítr. Nedocházelo k žádné nápravě. Život bratří byl ale zrcadlovým obrazem života těchto lidí. První viděl lidi stále jen s jejich nedostatky a hříchy. Oči měl, ale sebe neviděl. Druhý, když si promítl obraz těchto lidí a jejich bídu, spatřil uprostřed nich sebe samého. Hořce zaplakal, zamyslel se nad sebou a začal dělat všechno proto, aby jeho obraz z toho davu zmizel. Místo plamenných řečí a odsuzování začal lidi kolem sebe poslouchat a snažil se jim pomoci řešit jejich problémy. Velký důraz kladl na to, aby jeho duše a svědomí byly čisté. Když si po čase opět promítl obraz z minulosti, zpozoroval, že začíná blednout. Vytratil se z něho nejen on sám, ale každým dnem a každým skutkem milosrdenství, které prokázal druhým, z obrazu mizeli i lidé z jeho okolí.
Především je to příběh o královně všech hříchů – pýše a královně všech ctností – pokoře. Pán Ježíš tu upozorňuje zvlášť věřící pokročilé ve víře, aby byli velmi opatrní, protože satan nezahálí a bude se snažit je vtáhnout do svých osidel. Dělá to stále jím stejným způsobem a to tím, že do nich nenápadně zasadí pýchu. Ten člověk, skrze poznání které má, vidí okolo všechno zlo co se děje, umí velmi správně rozeznat dobro a zlo a začíná ho všechno hněvat. Neumí se s tím vyrovnat a proto začne každého kolem sebe poučovat, v každém člověku náhle vidí jen to zlé. Přestává poslouchat jiné, rád poslouchá sám sebe. Vidí každou smítku v oku druhého, ale nevidí břevno ve svém oku. Hledí svrchu na každého člověka, jako by byl něco víc. Pýcha pěkně krásně přerůstá do egoizmu – cíle, do kterého ho chce satan dostat. Takový člověk ztrácí lásku ke druhým, což je velmi velký problém (klíčem do nebeského království je láska). Je zahleděný do sebe, neposlouchá nikoho, ale největší problém je, že si neuvědomuje, že jedná zle. Tím pádem se z toho nevyznává ani ve Svátosti smíření a přibývá mu k tomu další velký hřích Svatokrádež. Zapomíná na to, že sám Pán Ježíš se setkával a stoloval s hříšníky, neodsuzoval je, ale pomáhal jim se z toho dostat.
Druhý bratr si uvědomil, že něco není v pořádku, podíval se do vlastního svědomí a zahlédl tam to, co ho pobuřovalo na jiných lidech. Začal činit pokání a podal pomocnou ruku těm, co to potřebovali. Ne káráním a plamennými řečmi, ale skutky milosrdenství a zářivým příkladem. Začal jim naslouchat a snažil se pochopit jejich problémy. Už neviděl na nich jen to zlé, ale to dobré, co je v každém člověku. Neodsuzoval hříšníka, ale hřích a snažil se pomoci. Pochopil, že co dostal není jeho zásluha, ale milost od Boha. Je to nezasloužený dar, který dostal zadarmo a zadarmo ho musí posouvat dál. Po čase, když znovu pohlédl do svého svědomí, zjistil, že je čisté a zjistil, že vlastním příkladem a svými skutky, se změnili i lidé kolem něho.
Ježíš nám tím chtěl říci, abychom byli velmi opatrní a dali si pozor na pýchu, abychom v lidech hledali to dobré co v nich je a hleděli na ně Jeho očima. On má rád každého, i hříšníka, a chce to i od nás. Když chcete změnit svět, začněte od sebe. Změňte sebe, abyste byli zářivým příkladem pro své okolí. Vaší největší ctností ať je pokora.
Příběh druhý.
Jeden pán měl dva psy. Jednoho velkého a silného, druhého malého a velmi pokojného. Ten velký pes pána poslouchal a respektoval, ale skutečnou radost a lásku mu projevoval jenom tehdy, když ho pán krmil. Malý pejsek vždy vítal pána s vrtícím ocáskem, neskonalou radostí a láskou. Jednou musel pán na delší dobu odcestovat. Péči o psy převzal jeho nehodný sluha. Psům nastaly zlé časy. Hlad, žízeň, kopance a bití byly na denním pořádku. Velký pes to velmi, velmi špatně snášel. Stal se zuřivým a nezvladatelným. Sluha jej proto musel uvázat na silný řetěz, aby mu neublížil. Malý pejsek navzdory zlému zacházení vždy s láskou vítal i tohoto nehodného sluhu. Když se měl pán vrátit, sluha velkého psa odvázal, aby pán nezjistil, že se o něho špatně staral. Jakmile pán otevřel branku, malý pejsek se mohl zbláznit radostí, ale velký pes na něho skočil a pokousal ho.
Je hlavně o přijímání Boží vůle. Jak se člověk zachová v čase dobrém a v čase zlém. Velký pes měl rád pána jen tehdy, když ho krmil, i mnozí lidé chválí Boha jen tehdy, když se jim daří. Když nastanou těžké chvíle, mnozí z nich na Nebe zanevřou, opustí ho, obviňují, rouhají se mu a končí to odpadem od víry. To nám názorně předvedl velký pes. Malý pes je naopak příkladem člověka, který přijímá Boží vůli nejen v časech dobrých, ale i v časech zlých, v časech soužení. Naopak, to zlo, co se mu stalo, ho ještě víc přibližuje k Bohu. Vystupuje tu i nehodný sluha. To se vztahuje buď na nehodné sluhy Boží, anebo na křesťany, kteří jen naoko vystupují jako křesťané ale svými skutky přivádějí druhé lidi do hříchu až takových rozměrů, že odpadnou od víry.
Pan Ježíš nám tím chtěl ukázat, že s láskou máme přijímat Boží vůli, a varoval nás před tím, abychom svými skutky a svým životem nepohoršovali jiné a nepřiváděli je do hříchu.
Příběh třetí.
Na dvoře žily ve svornosti kachna a slípka. Pěkně spolu vycházely, až jednoho dne zůstala branka do dvora otevřená. Vyběhly ven a před nimi se objevila velká řeka. Kachna vesele skočila do vody a plavala. Slípka se na ni dívala a pomyslela si: „Taková nemotorná kachna a jak hezky plave. Vždyť než se ona rozhýbe, já už třikrát oběhnu dvůr. Jsem snad horší než ona? Já jí ukážu, jak se plave.“ Rozběhla se a skočila do vody. Kachna vystoupila na břeh, zatímco mrtvé tělo slípky unášel proud řeky dál.
Je především o závisti a jaké následky to má pro člověka, když závidí druhým. Takový člověk se neumí těšit z ničeho, závist ho užírá do takové míry, že jeho duše je mrtvá. Na druhé straně je tu jiný člověk, který přijímá sám sebe takového, jakého ho Bůh stvořil, se svými chybami a nedostatky a přijímá s láskou Boží vůli. Pan Ježíš nám tím chtěl poukázat též na to, že v každém člověku je něco dobrého, každý člověk je v něčem lepší než jsme my, nemáme pohrdat a povyšovat se nad nikým, ani nad tím nejubožejším chudákem, protože i ten nás v něčem předstihne. Nezáviďte a važte si každého člověka, kterého vám Pán pošle do cesty.
